K historii architekturního osvětlení Pardubic První studie architekturního osvětlení byly zpracovány už v Tesle Holešovice týmem odborníků ve složení Ing. Jaroslav Guth, Ing. Jiří Novotný, Ing. Jaroslav Anýž a Ing. arch. Ladislav Monzer počátkem 70. let minulého století. Osvětlení bylo následně i realizováno. Na toto osvětlení ideově navázaly studie z konce devadesátých let minulého století, podle nichž bylo v letech 2003 až 2006 stávající architekturní osvětlení rekonstruováno a zrealizováno osvětlení dalších objektů. Návrh řešení zpracovala společnost ETNA (Ing. Petr Žák, Ph.D., ve spolupráci s Ing. arch. Ladislavem Monzerem, CSc.). Kompletní realizaci včetně financování provedly Služby města Pardubic a. s. V návrhu i při realizaci byla použita svítidla iGuzzini. Rekonstrukce stávajícího a realizace nového architekturního osvětlení historické části města probíhaly ve čtyřech etapách: 1. etapa – Pernštejnské náměstí – r. 2003, 2. etapa – Wernerovo náměstí, Přihrádek – r. 2004, 3. etapa – kostel sv. Bartoloměje – r. 2005, 4. etapa – ul. Pernštýnská, ul. Sv. Anežky České, Bělobranské náměstí – r. 2006. Osvětlení kostela sv. Bartoloměje z počátku sedmdesátých let posloužilo jako jeden z příkladů, na nichž architekt Monzer ve své knize Venkovní osvětlení architektur (Ing. arch. Ladislav Monzer, SNTL, 1980) vysvětloval zásady správného architekturního osvětlení. Na str. 68 této knihy píše:
Ve dne jsou objekty zpravidla osvětleny jednak rozptýleným oblohovým světlem, které přichází ze všech stran oblohy, jednak přímým světlem slunečním, které přichází z jednoho směru. Jev světelné modelace je tedy určen hlavně orientací. ploch k poloze slunce. Příklad budovy osvětlené oblohou a sluncem je na obr. 47. Plochy rovnoběžné se vstupním průčelím jsou přivráceny k odpolednímu slunci a jsou osvětleny více než boční stěny, které se ocitají ve vlastním stínu. Rozdíl jasu těchto čelních a bočních ploch podporuje vjem trojrozměrnosti objektu. Prostorově šikmý směr světla vytváří souvislou kresbu vržených stínů, takže architektonické články na průčelí můžeme zřetelně a jasně vnímat. V praxi se architekturní osvětlení klasických objektů řeší často tak, že výsledná skladba světel a stínů je obdobná jako při situaci ve dne. Příklad je uveden na obrázku 48, kde je tentýž kostel při umělém osvětlení v noci. Světlomety jsou umístěné na protilehlé straně ulice na střeše domu, takže převládající směr světla je podobný jako při nízko postaveném slunci. Rozptýlená složka oblohového světla je večer nahrazena přisvětlením tmavých bočních ploch širokoúhlými světlomety.
U hranolovitých tvarů má pro vnímání trojrozměrnosti největší význam postřehnutí obvodu ploch, hran. Čím větší je rozdíl jasu ploch na hranách, tím určitěji a zřetelněji vnímáme tvar. Při osvětlení čtyřstěnné hranolové
věže je tedy správné osvětlit ze dvou sousedních stěn jednu více a jednu méně, aby rozdíl jasu na nároží podpořil vjem prostorového tvaru hranolu. Jsou-li osvětleny obě sousední strany stejně, působí objekt ploše. Stejně je tomu i u jiných hranatých tvarů, např. šestibokého
či osmibokého hranolu, jehlanu apod. Má-li být v podmínkách kontrastního vidění večer rozdíl jasu obou ploch patrný, musí se lišit alespoň poměrem 2 : 1. Ing Jana Kotková Obr. 1. Architekturní osvětlení kostela sv. Bartoloměje po rekonstrukci (foto Petr Janžura, 2007)
Obr. 2. Architekturní osvětlení kostela sv. Bartoloměje z počátku sedmdesátých let (foto V. Vaněk, 1972)
Obr. 3. Denní a noční vzhled kostela (foto V. Vaněk) – obr. 47 a obr. 48 z knihy Ing. arch. Monzera Venkovní osvětlení architektur Celý příspěvek lze ve formátu PDF stáhnout zde |
