Julius Mühlhaus & Co. – zapomenutý výrobce svítidel
Ve sklářských oblastech v Lužických horách – zejména v Novém Boru, Kamenickém Šenově a jejich okolí, existovalo množství firem, které se věnovaly zušlechťování skla a obchodu s ním. Řada z nich se různou měrou zabývala i osvětlovacím sklem a svítidly. Někteří ve svých závodech vyráběli skleněné, kovové či jiné komponenty svítidel, další finální produkty a mnozí s nimi jen obchodovali. Pro některé firmy byla svítidla a jejich komponenty páteří výrobního programu, pro jiné to byl jen jeho malý segment. Možností bylo mnoho a každá z firem nacházela svou svébytnou cestu. S některými z nich se čtenáři na stránkách časopisu Světlo už setkali – byly to např. podniky Carla Goldberga (2/2016), bratří Helzelů (1/2020) nebo sklárna firmy Hantich & Co. (6/2019). Firma, o které je tento článek, se věnovala výrobě spojené se svítidly jen v menší části výrobního programu a jen po určitou dobu. Vezme-li se ale v úvahu to, že po celá desetiletí šlo o jednu z největších obchodních a rafinérských firem v českých zemích, nelze ji pominout.
Založení firmy Julius Mühlhaus & Co.
V prosinci 1866 založili dva společníci, Julius Heinrich Eduard Mühlhaus (asi 1839–1879) a Ernst Heinrich Michael (1839–1886), v Arnultovicích (dnes součást Nového Boru) obchodní a rafinérskou firmu Julius Mühlhaus & Co. V době založení je spojovalo mnohé – bylo jim oběma zhruba šestadvacet let, oba byli původem ze Saska, oba byli evangelíci a pracovali na Novoborsku jako zaměstnanci zdejších sklářských firem. Je známo, že Julius Mühlhaus pracoval nejpozději od roku 1862 pro firmu J. Vogelsang a synové, která měla centrálu ve Frankfurtu nad Mohanem, ale pro kterou firmu pracoval Ernst Michael, zatím známo není. Pokud zde popustíme uzdu fantazii, lze si představit, že se někdy večer sešli v některém novoborském pohostinství a dali se do řeči o tom, že by mohlo být docela dobré začít podnikat samostatně, když už mají nějaké zkušenosti. Nelze ani vyloučit, že mohlo jít o bývalé spolužáky z některé z drážďanských středních škol a že se tento plán mohl zrodit i mnohem dříve.
Zjevně se ale dohodli a někdy na konci roku 1866 vznikla nová firma pod jménem Julius Mühlhaus & Comp., která začala s vlastní činností až na počátku následujícího roku a také později uváděla právě rok 1867 jako rok svého založení. Podnikání pod jménem Julia Mühlhause bylo logické, protože to byl s jistotou právě tento společník, který disponoval větším vstupním kapitálem. Zatímco Ernst Michael byl synem sedláka ze saského Schönfeldu, Julius Mühlhaus pocházel z bohaté drážďanské podnikatelské rodiny. Výše počátečního kapitálu byla krátce nato navýšena velmi výhodnými sňatky. Ernst Michael se v říjnu 1868 oženil s dcerou hostinského a obchodníka Wilhelma Benedikta Deutsche z Nového Boru Emmou a Julius Mühlhaus se v roce 1868 či 1869 oženil s Mínou, dcerou Gottfrieda Moritze Herrmanna, měšťana a majitele rytířského statku Oberleutersdorf (tento statek byl téměř u českých hranic poblíž Varnsdorfu). A právě věna manželek umožnila extenzivní a poměrně rychlý rozvoj podniku v oboru dekorování skla a obchodu sklem. Podíl Emmy byl natolik významný, že je to právě ona, a nikoliv její manžel, kdo je od února 1872 uváděn jako společník firmy Julius Mühlhaus & Co.
Dynamický rozvoj firmy
Kde bylo původní sídlo firmy, zatím není jasné, ale v roce 1870 začali společníci přestavovat a rozšiřovat dům č. p. 231 v Arnultovicích, do kterého se Julius Mühlhaus s rodinou i přestěhoval. Tento dům v ulici Bedřicha Egermanna v Novém Boru dodnes stojí a stále nese popisné číslo 231. Od 70. let 19. století se z vnějšího pohledu vlastně nezměnil, jsou tu jen nová okna, jiný plot a další detaily, nový není ani účel stavby, která i dnes slouží podnikání (obr. 2).
Ale v rozvoji firmy Mühlhaus nešlo jen o stavbu domu. Oba společníci se pustili i do budování výrobních kapacit a vytváření vlastních obchodních kontaktů v cizině. Zdá se, že firma sice využívala sítě domácích zušlechťovatelů skla v Novém Boru a okolí, ale současně cíleně zaměstnávala zušlechťovatele skla jako pracovníky ve vlastních dílnách – ryteckých, malířských, pozlacovačských apod. O nejstarší produkci firmy je toho známo velmi málo, rozhodně šlo o dutá luxusně dekorovaná skla a o skla střední kvality. Vedle váz, nápojových skel apod. lze již v této době s ohledem na charakter výrobních kapacit předpokládat i produkci dekorovaných komponent svítidel – zejména podstavců a stínidel petrolejových a jiných lamp na kapalné uhlovodíky, nelze vyloučit již tehdy ani finalizaci svítidel.
Kvalita produkce musela být mimořádná, protože již pět let po svém založení se stala firma dodavatelem císařského dvora ve Vídni a bylo jí povoleno používat označení „C. k. privilegovaná manufaktura na křišťál a skleněné zboží“ a směla mít ve svém firemním znaku císařského orla. Je docela dobře možné, že již tehdy svítili na císařském dvoře petrolejovými lampami právě z těchto novoborských závodů. Úspěch u císařského dvora nebyl ojedinělý. Už v roce 1872 se v adresářích uvádí, že firma má své vzorkové prodejny v Hamburku, Londýně, Barceloně a Florencii. A podle nepřímých dokladů se zdá, že Julius Mühlhaus byl tím, kdo cestoval po cizině (uzavíral zde smlouvy a dohlížel na prodejní místa) a Ernst Michael se zřejmě více věnoval domácím výrobním kapacitám. Firma tehdy označovaná v adresářích jako Cristall- und Glas-Manufactur (manufaktura na křišťál a sklo) velmi dobře prosperovala a její ekonomické úspěchy umožnily další rozšiřování výrobních kapacit.
Brusičské parní závody v Písečné
Zlomovým počinem v tomto směru byla výstavba patrně největšího brusičského závodu v celé oblasti Lužických hor – parní brusírny v Písečné u České Lípy. Brusírna, lépe snad brusičská továrna či brusičské parní závody (Glasschleiferfabrik, Dampfschleifwerke), byla vybudována někdy v letech 1872 až 1873 a zdá se, že její rozvoj v počátcích provozu nezabrzdila ani tehdy probíhající hospodářská krize. To by vypovídalo o mimořádně dobrém hospodářském postavení firmy a také o stabilních obchodních kontaktech. Naproti tomu to mohla být právě krize, která umožnila získat dostatek vhodného personálu pro závod, ve kterém stálo 120 či 140 brusů s transmisemi poháněnými parním strojem. To mohlo při plném provozu představovat kolem 200 zaměstnanců – byla tu obsluha parního stroje, pomocné síly, baličky apod. Navíc byly v Písečné i další dílny – pracovali tu s jistotou také malíři a rytci skla. Sehnat zejména tolik brusičů nebylo snadné, a tak se firma vydala poněkud netradiční cestou a ve velkém zde zaměstnávala při jednodušších činnostech mladá děvčata jako brusičky. Na jejich práci rovněž ušetřila, protože mzdy žen byly výrazně nižší. Vedle žen zde ale pracovali i zkušení brusiči, z nichž zřejmě významnější část přišla z Vysočiny.
Mezinárodní úspěchy
Během 70. let 19. století se průběžně rozšiřovalo zastoupení firmy do nových a nových zemí a firma se rovněž začala objevovat na různých mezinárodních výstavách. Prvním doloženým podnikem tohoto typu byla chilská mezinárodní výstava, která se konala od září 1875 do ledna 1876 v Santiagu de Chile, kde bylo větší zastoupení severočeských sklářských firem a mezi třemi, které obdržely cenu, byla i firma Mühlhaus. Podobně úspěšná byla firma i na jihoafrické mezinárodní výstavě v roce 1876 v Kapském Městě.
A pak přišla světová výstava v Paříži v roce 1878, kterou společníci obeslali velkou kolekcí skla bohatě dekorovaného především dekory malbou emaily. A v této kolekci byla s jistotou i luxusní svítidla na kapalné uhlovodíky s podstavci dekorovanými podobně jako vázy, která jsou známá ze vzorníku o něco mladšího. Podle dochovaných popisů zde firma vystavila např. skla z černého (údajně hyalitového) skla s dekory opět malovanými emailem a alabastrová skla s květinovými dekory též malovanými emailem. Firma vedle toho vyráběla širokou škálu nejrůznějších druhů skla od jednoduše zdobených po tzv. fantazijní artikly.
V kontextu světových sklářských firem byla výtvarná stránka produkce novoborských závodů firmy Mühlhaus na pařížské výstavě hodnocena jako nepříliš zajímavá. Ale společníci neměli primárně výtvarné či jiné záměry, šlo prostě o technicky velmi kvalitně provedenou komerční produkci vyhovující běžnému dobovému vkusu různých společenských vrstev a o masový prodej. Podle typu cílového zákazníka se řídila různá úroveň produkce, na které se v roce 1878 podílelo zhruba 600 až 700 zaměstnanců. Špičkové věci prováděli vynikající pracovníci, z nichž některé uvádí katalog pařížské světové výstavy, jmenovitě: Josef Palme, Ferdinand Scherbach, F. Schimpcke, Ing. Blumentritt a Eduard Zahn.
Krátce po Paříži se v letech 1879 a 1880 konala světová výstava také v Austrálii – v Sydney (rok 1879) a v Melbourne (rok 1880), i na té se firma Mühlhaus zúčastnila s kolekcí barevného skla bohatě dekorovaného malbou (zejména vázy a svítidla) a křišťálového skla s broušenými a rytými dekory (zejména nápojové soupravy). I tady obdržela ocenění a výsledkem účasti bylo zřejmě i vytvoření stálého australského zastoupení podniku. Později se též účastnila na výstavě v Adelaide (rok 1881) a na Novém Zélandu v Christchurchi (rok 1881). Dále obeslala i velkou mezinárodní výstavu v Terstu (rok 1882) a mezinárodní výstavu vědy, umění a průmyslu v Edinburghu (rok 1890). Na všech těchto výstavách obdržela některou z cen.
Na konci 70. let 19. století měla firma vlastní vzorkové sklady v mnoha městech – Paříži, Hamburku, Londýně, Barceloně, Birminghamu, Milánu, Konstantinopoli (Istanbulu), Bukurešti, Neapoli a v Kodani. A kromě toho tu bylo množství obchodních zastoupení, která např. adresáře jmenovitě již ani všechna neuvádějí, jen hovoří o spojení s celým světem. A neodmyslitelnou samozřejmostí byla stálá účast na lipských veletrzích. Mezinárodní úspěchy podnítily v letech 1878 a 1879 velký extenzivní rozvoj závodů. Na konci 70. let se adresáře zmiňují o tom, že firma má kolem 850 zaměstnanců a disponuje mimo brusírnu také „velkými malířskými ateliéry“, ryteckými a pozlacovačskými dílnami. A je třeba zmínit i péči o zaměstnance – firma měla vlastní nemocenskou a zaopatřovací pokladnu pro závod v Písečné.
Doba změn
Za vzornou reprezentaci Rakouska- -Uherska na světové výstavě obdržel Julius Mühlhaus v roce 1879 od císaře zlatý záslužný kříž s korunou. Je ale otázkaa, zda si jej ještě osobně převzal. Zemřel totiž v únoru 1879 ve svých šestatřiceti letech na tuberkulózu v Meranu v Itálii, což tehdy byly klimatické lázně a kam směřovali pacienti s touto nemocí. Pro firmu znamenal jeho odchod mimořádnou ztrátu, ale byl zde ještě Ernst Michael, i když oficiálně vlastnily firmu dvě dámy – Mína Mühlhausová a Emma Michaelová. Několik let tak firma běžela úspěšně dál, ale v červenci 1886 zemřel na meningitidu i druhý společník Ernst Michael. Děti z obou manželství byly ještě nezletilé, a tak vdovy předaly běžnou správu firmy obchodvedoucímu Johannu Wandelemu a prokuristovi Hugo Grüllichovi.
Katalog svítidel
Zhruba kolem poloviny 80. let 19. století vydala firma velmi luxusně zpracovaný prodejní katalog zboží s kolorovanými fotografiemi, ve kterém je množství svítidel na kapalné uhlovodíky a různé komponenty svítidel. Tento katalog je dosti ojedinělým dokladem o tom, jak vypadala běžně prodávaná svítidla zhruba v poslední třetině 19. století. Lze zde najít především rozměrné lampy s podstavci z barevného skla bohatě dekorované malbou emaily a zlatem – objevují se tu především květinové motivy, květinové motivy s ptáčky a různé historizující ornamentální variace. Jde většinou o hladká skla, jen méně o podstavce ze skla s optickými dekory. Stínidla byla z čirého bezbarvého, kyselinou matovaného a malovaného skla. To již měla firma vlastní dílnu na leptání skla. U těchto svítidel šlo o nejluxusnější produkci a je zjevné, že firma dodávala zcela kompletní svítidla (obr. 3). Zajímavě pojatá je lampa s podstavcem v podobě válce z čirého bezbarvého skla, ve kterém jsou uzavřené bílé skleněné květy s listy pravděpodobně zhotovené nad lampou. Šlo patrně o specialitu firmy, protože jinde zatím nejsou podobné typy lamp doložené (obr. 4).
Vedle celých lamp byly v nabídce i různé polotovary. Šlo např. o samostatné podstavce s dekory i bez dekorů a některé z nich z mramorovaného opálového skla (obr. 5). Dále je zde také nabídka samostatných stínidel z čirého bezbarvého, kyselinou matovaného (tehdy tzv. agatinovaného) skla s dekory malovanými bílým emailem nebo stříbrem či zlatem – šlo především o květinové motivy, historizující (zpravidla neorenesanční) ornamenty, občas se objevují figurální kompozice, koše s girlandami apod. Kromě toho tu jsou matovaná stínidla malovaná pestřejšími či uměřenějšími barevnými emaily – opět zejména květinové motivy. Firma rovněž zhotovovala stínidla z bílého opálového skla s figurálními kompozicemi malovanými transparentními emaily (vojáci v historických uniformách, selky, pohádkové postavy), vedutami, květinami či přírodními výjevy se zvířaty. (obr. 6). Specifickým typem skleněných komponent svítidel byla stínidla s optickými dekory čoček či mřížek (tzv. satinovaná skla), která mohla být využita jak pro stolní, tak pro nástropní svítidla (obr. 7).
Zvláštní list vzorníku je věnován produktům pro církevní účely (obr. 8) – i zde jde o stínidla s křížem nebo s pomníkem s křížem (horní řada první a druhý objekt zprava, dolní řada první objekt zprava). Dále je tu malá stolní olejová lampička s malovaným pomníkem s křížem (první zleva v dolní řadě). Dekory na těchto sklech jsou pravděpodobně provedeny švarclotem kombinovaným se zlatem. Podobné určení mohly mít i závěsné olejové lampy, které byly zhotoveny z barevného skla s optickými dekory čoček, některé z nich byly malované opakními emaily. Tato svítidla dodávala firma zkompletovaná, ale nabízela i samostatně jejich skleněné komponenty (obr. 9).
Běžnou část produkce v oboru svítidel představovaly menší stolní a přenosné lampy na kapalné uhlovodíky. Byly bez stínidel, jen ve velmi jednoduchém provedení, často pouze z barevného skla zcela bez dekoru nebo měly jen různou měrou stylizované květinové či ornamentální dekory. I tyto lampy byly nabízeny v kompletované podobě (obr. 10).
Konec výroby svítidel a firmy
Bohužel více listů s vyobrazením svítidel a jejich komponent od firmy Mühlhaus se zatím nenašlo. Zatím to vypadá tak, že s nástupem elektrického osvětlení se firma zcela přestala výrobou spojenou s osvětlováním zabývat a věnovala se jen užitkovému stolnímu a dekorativnímu sklu. Například v dochovaných vzornících z počátku 20. století již není ani jediná stopa po osvětlovacím skle.
Změnu zřejmě způsobila skutečnost, že v roce 1895 do vedení firmy nastoupila nová generace – synové Julia Mühlhause Erwin Julius (1870–1907) a Julius Heinrich/Julius ml. (1873 až po 1931). Ti patrně také odkoupili podíl rodiny Michaelů a stali se jedinými vlastníky firmy. Po Erwinově smrti vedl závody desítky let Julius ml. sám s pomocí prokuristy Roberta Vatterse. Ale počet zaměstnanců postupně klesal, firma se příliš neúčastnila výstavních podniků. Zasáhla ji nepochybně první světová válka, rozpad Rakouska-Uherska i velká hospodářská krize přelomu 20. a 30. let 20. století. Kolem poloviny 30. let 20. století je jako jediná majitelka firmy uváděna Juliova vdova Erika Pechanz-Mühlhaus (1888 až po 1938) a na vedení firmy se podíleli její manžel Ferdinand Pechanz a prokurista Wilhelm Deutsch. To již ale byly velké doby prosperity dávno pryč. Potom přišla druhá světová válka a po ní vyvlastnění německého majetku. V roce 1946 je firma ještě zmiňována pod svým původním názvem Julius Mühlhaus & Co., v prosinci 1947 se její dílny staly součástí n. p. Borocrystal.
Obrázky ze vzorníků a fotografie sídla firmy pocházejí ze sbírek Sklářského muzea v Novém Boru, kterému patří díky za povolení k jejich publikování.
