Firma Johann Umann – od ověsků k reflektorům

Když v současnosti padne zmínka o městě Desná, vybaví se v mnoha myslích hned po místní drsné, ale i krásné jizerskohorské přírodě také rozlehlý sklářský komplex založený Josefem Riedelem st. Nešlo ovšem o jedinou desenskou firmu, která se výrobou skla a svítidel zabývala. Společnost Johann Umann, o níž pojednává tento článek, se sice co do rozlehlosti ani výrobních kapacit Riedelovi nikdy nevyrovnala, po dobu své existence si však držela pozici druhého největšího místního sklářského výrobce a jednoho z nejvýznamnějších zaměstnavatelů v regionu. Široká škála Umannovy produkce obsahovala vedle tradiční jizerskohorské krystalerie též technické a optické sklo a svítidla.

Od samých počátků až k roku 1914

Vznik firmy Johann Umann spadá do roku 1860. Tehdy si v obci Potočná (německy Tiefenbach) v Jizerských horách, která je dnes součástí a středem městečka Desná, založil Johann Umann (24. 7. 1826 až 14. 11. 1893) stejnojmennou sklářskou výrobní a exportní společnost. Své produkty označoval kulatou značkou s paprsky vybíhajícími ze stylizovaného drahého kamene uprostřed a nápisem CRISTAL JUT (Cristal Johann Umann Tiefenbach) (obr. 1).

Obr. 1. Firemní znak (Státní okresní archiv Most)

Johann Umann nebyl v oboru začátečníkem – pracovní zkušenosti získal jako zaměstnanec velkopodnikatele Ferdinanda Ungera [1], který vlastnil sklářské provozy v Potočné, Temném Dole při Horním Maršově a v Novém Boru, zaměstnávající přes dva tisíce pracovníků [2].

Johann Umann začal hned po založení vlastní firmy spolupracovat s nejbližší hutí – sklárnou Josefa Riedela v Dolním Polubném, vzdáleném pouhých několik set metrů. Společnost rychle vzkvétala, o čemž svědčí mimo jiné údaje týkající se odběru surového skla od hlavního dodavatele Josefa Riedela. V prvních letech to bylo sklo v hodnotě kolem 4 000 zlatých ročně, v roce 1873 už částka za sklo vystoupala na 73 000 zlatých. S rozmachem výroby došlo také na rozšiřování obchodního zastoupení do významných metropolí po celém světě [1]. Roku 1893 Johann Umann zemřel a firma přešla pod vedení jeho syna Huga (8. 2. 1865 až 17. 5. 1899), který ovšem zemřel ve věku pouhých 34 let. Vzhledem k nezletilosti jeho pěti dětí vedli firmu v následujících letech postupně ředitelé Emanuel Rabik, Heinrich Rossa a Walter Skrbek. Po dosažení zletilosti se k nim připojil Hugo Umann ml. [3].

Přes dvě světové války

Na počátku 20. století již byla společnost Johann Umann poměrně rozsáhlá. Na území současné Desné provozovala několik brusíren, ryteckou, malířskou a leptačskou dílnu, dílnu na pískování skla a mačkárnu. Firemní rozvoj se však výrazně zbrzdil během první světové války. Těžkou ránu podniku rovněž zasadila v roce 1916 největší tragédie v dějinách obce, jíž bylo protržení necelý rok staré přehrady na vodním toku Bílá Desná. Firma tehdy kompletně přišla o čtyři brusírny. Díky houževnaté povaze, která byla a dodnes je sklářům obecně vlastní, se podařilo provoz úspěšně obnovit.

Společně s koncem první světové války vše nasvědčovalo lepším zítřkům. To se vyplnilo a sklářské odvětví zaznamenalo po roce 1918 velký rozkvět. Vyhladovělý trh si žádal rozmanité zboží v mnoha stylových variacích a firmy se snažily vyjít narůstající poptávce vstříc. S tím souviselo i navyšování počtu zaměstnanců u Johanna Umanna, jejichž počet dosáhl roku 1922 čtyř set [1]. Na počátku 20. let 20. století si společnost Johann Umann nechala vystavět v Tanvaldu-Žďáru novou továrnu na optické sklo (dnes č. p. 118). Elegantní továrenská budova se stala po další desetiletí jedním z poznávacích znamení firmy a její vyobrazení zdobilo četné propagační materiály (obr. 2).

Obr. 2. Detail hlavičkového papíru s vyobrazením firemních budov, 1939 (Státní okresní archiv Most)

Léta vzestupu však netrvala dlouho. S podzimem roku 1929 přišel zlom v podobě velké hospodářské krize. Firma Johann Umann byla krizí zasažena velmi tvrdě a její situace se začala pomalu zlepšovat až ve druhé polovině 30. let 20. století především díky prodeji optického skla [4]. V roce 1938 do firmy kapitálově vstoupil Josef Riedel Polubný. Následovala léta druhé světové války, během nichž se firmám Johann Umann i Josef Riedel Polubný dařilo. Hlavním důvodem byly zakázky pro válečné účely Německa. Je však zapotřebí zmínit sankční opatření různých intenzit, kterými státy po celém světě vyjadřovaly svůj nesouhlas s německou válečnou politikou. V tomto prostředí bylo velmi obtížné zachovávání dosud zavedených obchodních styků a zvyklostí. I přesto se v malé míře podařilo firmě Johann Umann udržet během válečných let produkci dutého skla, dekorativních předmětů, lustrových ověsků a svítidel.

Konec druhé světové války přinesl rovněž konec firmy Johann Umann. V souvislosti s budováním nového hospodářského systému Československého státu docházelo postupně ke znárodňování sklářského průmyslu a společnost Johann Umann byla k 1. lednu 1946 začleněna do n. p. Krystalerie a továrna na optické sklo v Tanvaldu-Žďáru byla o rok později přiřazena k n. p. Okula (později n. p. Dioptra) Turnov [1].

Ověsková svítidla

Osvětlovací technika patřila ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století k dynamicky se rozvíjejícím oborům. Mnozí sklářští podnikatelé viděli v produkci svítidel značný potenciál, který se jim obvykle dařilo přeměnit v žádaný obchodní artikl. Mezi takové podnikatele patřil i Johann Umann.

Ověsková svítidla se těšila u zákazníků neutuchající oblibě po celou dobu své existence. I když procházela v průběhu času tvarovým a technickým vývojem, nikdy zcela nepodlehla rychlým změnám stylů a módních směrů. Johann Umann ve své firmě vyráběl všechny jejich obvyklé typy od drobnějších předmětů, jako jsou stolní svítidla, svícny, nástěnná svítidla, stropní svítidla či malé lustry, přes stojanová svítidla, kandelábry až k mohutným lustrům určeným do reprezentativních prostor.

Ověsky byly produkovány v ohromném množství tvarů a velikostí. Mezi nejobvyklejší typy patřily vachtle, pendle, prismy (obr. 3), hrušky, kapky, kopyta, koule (tradičně umísťované na spodní strany lustrů) či hlavičky, které bývaly spojeny do celých řetězů (obr. 4). Jako spojovací článek sloužily broušené „kameny“ o několika dírkách, lustrová ramena zase bývala opatřena rozetami. Vyjma samotných ověsků firma Johann Umann vyráběla také další skleněné díly potřebné ke kompletaci celých svítidel. Šlo o ramena, šešule pro krytí objímek, misky pod světelné zdroje či základové desky, středové části zvané „vázy“ a stropní baldachýny kryjící připojení v horní části svítidel.

 
Obr. 3. Ověsky typu prisma v různých velikostech, 20. léta 20. století (Státní okresní archiv Most), Obr. 4. Ověskový lustr s řetězy, 10. léta 20. století (Státní okresní archiv Most)

Jestliže nebyly vyjmenované skleněné komponenty zdobeny již během tepelného zpracování hutními technikami či lisováním, používalo se k jejich zušlechtění nejčastěji broušení (obr. 5). Ačkoliv si ověsková svítidla zachovávala svůj typický charakter, snahy o obměny lze vypozorovat i zde. Protože samotná konstrukce příliš variability nenabízela, zabývali se návrháři především dekoracemi. Tak se vedle tvarově netradičních ověsků (obr. 6) objevovala rozličně hutně, rytecky a malířsky zpracovaná stínidla (obr. 7) či ozdobné prvky nejčastěji rostlinných nebo figurálních motivů (obr. 8).

Lustr z kostela Nanebevstoupení Páně v Desné

Ověskové lustry nacházely časté uplatnění v církevních stavbách – především v kostelích, kde svým honosným vzhledem přispívaly k doplnění důstojných prostor. Rodina Umannových se hlásila ke starokatolické církvi, která byla mezi německy mluvícím obyvatelstvem na severu Čech velmi rozšířená. Zakladatel firmy Johann Umann daroval roku 1889 na stavbu starokatolického kostela Nanebevstoupení Páně v Desné 5 000 guldenů [5]. Výrobkem firmy Johann Umann je s největší pravděpodobností také ověskový lustr tvořící jeden z dominantních prvků interiéru kostela (obr. 9).

Pod vlivem secese a art deca

Nebyla to však pouze ověsková svítidla, jejichž výrobou se společnost Johann Umann zabývala. Vyráběno zde bylo široké spektrum svítidel podle dobového vkusu a stylů, které se na přelomu 19. a 20. století poměrně rychle střídaly a v různých pozdních fázích vedle sebe doznívaly až do 40. let 20. století. Se značným úspěchem se na svítidlech uplatnila secesní ornamentika. Díky zvlněným liniím inspirovaným rozmanitou flórou a důrazu na kvalitní zpracování vznikaly neobyčejně půvabné předměty. Jejich estetický dojem podtrhovaly též dekorační techniky, které vytvářely na povrchu osvětleného skla zajímavé efekty. Mezi nejpůsobivější patřila svítidla zdobená již na huti irisováním1) či opřádáním barevnými nitěmi, které byly následně zčesávány do rozmanitých tvarů.

Velmi efektní a oblíbené bylo také využití malířských technik. Šlo zejména o leptání a matování, která se uplatnila nejenom na secesně laděných předmětech, ale také na svítidlech pojatých v liniích art deca (obr. 10). Rozšíření druhého jmenovaného stylu mezi světovými válkami znamenalo v reakci na zdobnou secesi výrazné zjednodušení, geometrizaci a pravidelnost dekoru. To však takto zdobeným předmětům v žádném případě neubíralo na atraktivitě. Artdecová svítidla dala dokonce lépe než secese vyniknout brusu (obr. 11), rytině (obr. 12) či pískování (obr. 13).

V pojetí „tango skla“

Dalším uměleckým směrem, který se mezi světovými válkami ve značné míře uplatnil i na svítidlech, bylo tzv. tango sklo. Největší rozmach zaznamenalo ve 20. letech 20. století. Jeho hlavním inspiračním zdrojem, díky němuž získalo své pojmenování, byl temperamentní jihoamerický tanec tango. Svítidla v duchu tango skla jsou nezaměnitelná především díky svým sytým opakním barvám červené, oranžové, žluté, zelené, modré, růžové, bílé či černé, často doplněným značně stylizovaným květinovým nebo geometrickým dekorem provedeným hutně nebo malbou (obr. 14).

Svítidla umělecké krystalerie

Firma Johann Umann produkovala ve velkém také uměleckou krystalerii – lisované skleněné předměty luxusního charakteru, které byly dále zušlechťovány nejčastěji brusem, leptáním či matováním. Tento typ skleněných výrobků se stal na přelomu 20. a 30. let 20. století velmi žádaným zbožím, a není proto divu, že se krystalerie s úspěchem uplatnila i na svítidlech. Vzhledem k masivnímu charakteru tohoto typu výrobků šlo převážně o nohy svítidel nebo menší doplňky – hlavně v případě opakních sklovin. Vtransparentním provedení se však objevovala také celá stínidla. Mezi typické motivy patřily stylizované lidské (především ženské) postavy, zvířata, rostliny a jednoduché geometrické motivy (obr. 16).

Další typy a kombinace

Vedle ověskových svítidel tradičního rázu (obr. 15) či ovlivněných některým z již uvedených stylových proudů firma Johann Umann vyráběla rovněž svítidla s romantizující a lidově zpracovanou tematikou plnou pestrobarevných květinových dekorů, lidských postav zachycených v různých dějích, zvířat, přírodních zátiší a drobných staveb. Podobné předměty byly určeny pro co nejširší zákaznický okruh a řadily se do nejběžnější produkce. Díky kvalitním návrhům i řemeslnému zpracování však ani v tomto podání neztrácely na atraktivitě.

Z další firemní produkce

Kompletní sortiment firmy Johann Umann byl velmi rozmanitý. Patřila sem řada obvyklých výrobků jizerskohorské krystalerie – toaletní a nápojové soupravy, doplňky do kuchyně, ke stolování a k nábytku, dekorativní předměty nebo kancelářské potřeby. Jak již bylo zmíněno, Johann Umann byl též významným výrobcem optického skla (pro světla vlaků, automobilů, jízdních kol, reflektorů, brýlí a stereoskopů). Po krystalerii a optice následovalo také sklo technické, určené k využití ve stavebnictví (okenní terčíky), a v Jizerských horách tradiční bižuterní kameny a perle [1].

Závěrem

Firma Johann Umann zaujímala šíří i kvalitou svého sortimentu přední místo mezi severočeskými rafineriemi a obchodními společnostmi. Její svítidla i další sklo nakupovali zákazníci doslova po celém světě. Nejvíce odběratelů však pocházelo z evropských zemí a Spojených států amerických. Je smutnou skutečností, že po této společnosti zůstalo v místě jejího vzniku velmi málo památek, ať už hmotných, nebo duševních. Hlavní příčinu je možné nalézt v téměř kompletní výměně zdejšího obyvatelstva po druhé světové válce. Výrazná urbanistická úprava centrální části Desné měla za následek zánik několika firemních budov, včetně velké brusírny, obytného domu, obchodních prostor a skladu [6]. Do současnosti se zachovala továrna na optické sklo v Tanvaldu-Žďáru, rodinná vila v desenské Údolní ulici (č. p. 476), a co je hlavní, také „Umannova“ svítidla a luxusní duté sklo, nacházející se rozeseté v mnoha světových zákoutích.

¹⁾ Irisované sklo pokrývá tenká vrstva kovu, díky níž vznikají na povrchu předmětů specifické duhové odlesky.

Ráda bych poděkovala za laskavou pomoc pracovníkům Státního okresního archivu Most, Mgr. Janu Kašparovi ze Státního okresního archivu Jablonec nad Nisou, PhDr. Petru Novému z Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, ThDr. Karlu Koláčkovi ze Starokatolické farnosti v Desné, PhDr. Jitce Lněničkové a panu Oskaru Holatovi.

Obrázky svítidel či jejich komponent pocházejí z firemních katalogů, vzorníků a souboru výkresů uložených ve Státním okresním archivu Most – fond NAD 1152, Johann Umann, továrna českého krystalového a optického skla (1813) 1837–1949, fas. č. 12, 50, 54, 60.

Literatura:
[1]NOVÝ, Petr. Lisované sklo a krystalerie v Jizerských horách: historie výroby – sklárny – rafinerie – export. Desná v Jizerských horách: Ornela – Desenské sklárny, 2002. Ornela – archiv, 115–118. ISBN 80-863- -9701-7.
[2]KLIMEŠ, Pavel. Sklárna v Temném Dole. In: Veselý výlet. 2013, 39 (zima 2013), 20–21.
[3]SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0065, Okresní soud Tanvald, inv. č. 208 a 243.
[4]SOkA Most, fond NAD 1152, Johann Umann, továrna českého krystalového a optického skla (1813) 1837–1949, inv. č. 8.
[5]SOkA Most, fond NAD 1152, Johann Umann, továrna českého krystalového a optického skla (1813) 1837–1949, inv. č. 11.
[6]Z korespondence s panem Oskarem Holatou ze dne 19. 4. 2021.