Existuje světelné znečištění?

Ing. Jaroslav Kotek, ELTODO EG, a. s.

Názor na článek Ing. Tomáše Maixnera (Siteco lighting, s. r. o.) publikovaný v časopise Světlo 5/2005 (str. 50 a 51) pod názvem Rušivé světlo, Část 1. – Názvosloví a legislativa

Úvod

Poté, co jsem byl vícekrát tázán (především členy Společnosti pro rozvoj veřejného osvětlení), zda jsem četl uvedený článek a co na něj říkám, jsem došel k závěru, že je třeba, abych se k němu vyjádřil i písemně přímo v tomto časopise, a to nejen jako osoba, která se předmětnou problematikou léta zabývá, ale i jako předseda Společnosti pro rozvoj veřejného osvětlení, od něhož to členové očekávají.

Terminologie

Souhlasím s autorem článku, že pojem „světelné znečištění“ není optimální označení. Naproti tomu se domnívám, že je pojmem pro veřejnost srozumitelnějším než autorem propagované „rušivé světlo„. Nejprve je třeba si ujasnit, co vlastně si pod uvedenými termíny máme představit. Pokud pojmem „světelné znečištění“ budeme označovat veškerý světelný tok, který se dostává do venkovního prostředí jako vedlejší produkt umělého osvětlování venkovních i vnitřních prostorů (víceméně neužitečné světlo emitované do venkovního prostředí), podle mého názoru jej nemůžeme jednoduše nahradit termínem „rušivé světlo„. Například pojem „rušivé světlo„, jak to cítím, musí zahrnovat oslnění (především rušivé oslnění), zatímco pod pojmem „světelné znečištění“ si osobně takové oslnění obecně nepředstavuji. Oslňování osvětlovací soustavou přece způsobuje i užitečný světelný tok, směrovaný přímo na osvětlovanou plochu. Naopak světlo směřující mimo osvětlovanou plochu nemusí nutně někoho rušit. Také světelný tok způsobující zvýšení přirozeného závojového jasu oblohy nemusí být každým chápán jako nežádoucí, rušivý. Může např. poutníkovi napomoci orientovat se v noci. Lidé jsou různí. Někdo se zlobí, když mu světlo uličního osvětlení dopadá na dvorek rodinného domu, jiný si naopak stěžuje, je-li při rekonstrukci uličního osvětlení plánováno přemístění osvětlovacího stožáru tak, že hrozí, že jeho dvorek už osvětlen nebude. Myslím, že terminologii v této oblasti bude ještě třeba věnovat spoustu systematické práce, než se ji podaří dostatečně „vypilovat„. Mě osobně použití termínu světelné znečištění nijak nepobuřuje.

Obr. 1. Noční obloha s kometou (Haleova-Boppova kometa, 1. dubna 1997; foto Ing. Luděk Vašta)

Temné a jasné nebe

Autor také rozebírá pojmy „temné nebe„ a „jasné nebe„. Uvádí, že v češtině je „temným nebem„ chápáno nebe před bouří, nebe plné tmavých, temných mraků, zatímco „jasné nebe„ je nebe plné hvězd. Souhlasím s tím, že řekne-li se „jasné nebe„, je tím obvykle myšleno, že není zataženo (obloha je bezoblačná), a jde-li o noční oblohu, že jsou na ní dobře vidět hvězdy, planety a další kosmická tělesa (obr. 1). Na výklad pojmu „temné nebe„ mám jiný názor než autor. Osobně si pod tímto termínem představuji tmavou oblohu bez ohledu na to, je-li zataženo nebo ne. Ve dne obloha potemní, zatáhne-li se hustou, málo průsvitnou oblačností. Stačí však v mracích malá skulina, zvláště je-li slunce nízko nad obzorem, a slunce může jinak souvisle zataženou oblohu výrazně rozzářit (obr. 2). V noci je podle mě možné hovořit o tmavé obloze (temném nebi) nejen v případě zatažené oblohy (není-li oblačnost ničím zjasňována, např. měsícem nebo umělým osvětlením), ale i v případě průzračné bezoblačné oblohy, je-li závojový jas oblohy nízký. Pod pojmem „temné nebe„ si tedy představuji oblohu s nízkým závojovým jasem, přestože na ní září hvězdy. Výraz „temný„ v tomto případě vztahuji především k pozadí, na němž pozoruji hvězdy. Naopak pro zataženou noční oblohu určitě nepoužiji termín „temné nebe„, bude-li oblačnost rozzářena např. umělým světlem.

Svítidlo GALAXSiE

Rozpaky ve mně vyvolaly údaje autora o svítidle GALAXSiE, zobrazeném na obr. 4 jeho článku, když uvádí, že je to svítidlo, které „vyzařuje světelný tok pouze do dolního poloprostoru, svítivost pro devadesát a více stupňů je nulová“. Skutečnost, jak lze oprávněně usoudit z přiložené fotografie svítidla GALAXSiE (obr. 3), pořízené na výstavě v rámci Kurzu osvětlovací techniky XXIV v Koutech nad Desnou v říjnu 2005, je zřejmě značně odlišná.

Obr. 2. Zatažená obloha rozzářená sluncem (foto Ing. Luděk Vašta)

Publikace CIE

Dost mě udivilo, když jsem si přečetl informaci autora, jak se dostal termín „světelné znečištění“ do publikace CIE číslo 126 z roku 1997. Autor uvádí, že při práci na této publikaci CIE musela nastat stejná situace jako při práci v komisi MŽP, do níž byl před léty zapojen. Osobně jsem s činností Mezinárodní komise pro osvětlování poměrně dost obeznámen. Autor tvrdí, že světelným technikům nezbývalo nic jiného, než akceptovat termín světelné znečištění (který si údajně vynutili zástupci IDA), protože jinak by uvedené dílo nebylo možné dokončit. Podle mých zkušeností s činností CIE, a obzvláště se situací ve 4. divizi CIE, kde byla zmíněná publikace vytvořena, něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. CIE je seriózní mezinárodní odborná nevládní organizace, kde se popisované praktiky netrpí.

Světelné znečištění

Dále musím polemizovat s tvrzením autora článku, že „světelné znečištění„ neexistuje. Jak jsem již uvedl, ani já nepovažuji termín „světelné znečištění“ za optimální a souhlasím s tím, že definice „světelného znečištění“, obsažená v zákoně o ochraně ovzduší, je špatná. Nicméně „světelné znečištění“ je tímto zákonem definováno, takže tvrzení, že „světelné znečištění“ neexistuje, mi připadá hodně zvláštní. Osobně věc vidím tak, že problém spočívající v nárůstu celkového světelného toku emitovaného do venkovního prostředí je skutečnost a je třeba k němu zodpovědně přistupovat. Osvětlení venkovních prostor je třeba řešit ohleduplně. Základním pravidlem by mělo být svítit:

• pouze tam, kde je to třeba,
• tehdy, když je to třeba,
• a jen tolik, kolik je třeba.

Obr. 3. Svítidlo GALAXSiE, světelný efekt na stropě (foto Ing. Jaroslav Kotek)

V případě veřejného osvětlení pozemních komunikací jsou uvedené zásady obvykle respektovány, platí zde normy a obce nemají důvod svítit více, než je předepsáno. Jiná situace je ale v případě komerční sféry. Zde se projevují snahy používat světlo k reklamním účelům, upoutat potenciální zákazníky světlem, osvětlenými billboardy, fasádami budov apod. Čím vyšší úrovně jasu, tím větší šance upoutat pozornost. Například v Praze, podle mých propočtů, v průběhu minulých dvaceti let celkový instalovaný světelný tok ve veřejném osvětlení klesl, přestože délka osvětlovaných komunikací vzrostla, podobně jako množství osvětlovaných památek. Naopak všichni víme, že zde bylo vybudováno několik velkých intenzivně osvětlených obchodních areálů, které mohly negativně ovlivnit závojový jas noční oblohy v Praze a okolí. Také v případě mnoha firemních a honosných soukromých sídel se světlem skutečně nešetří. Domnívám se tedy, že „světelné znečištění„ existuje, že je třeba zmapovat jeho současný stav, analyzovat zdroje umělého závojového jasu oblohy, vyhodnotit potenciální rezervy a zabývat se tím, jak lze negativní vlivy umělého osvětlení efektivně omezit.

Znalosti v plenkách

Nemám nic proti humornému pojetí článku, ale jeho tón mi připadá až agresivní a nepřátelský. K optimálnímu řešení problému rušení světlem lze dospět jedině vstřícnou spoluprací odborníků nejrůznějších profesí, kteří mohou časem ozřejmit skutečná rizika změny přirozeného nočního prostředí pro zdraví člověka a pro přírodu vůbec. Znalosti lidstva v uvedené záležitosti jsou dosud v plenkách. Například třetí fotoreceptor v oku člověka, ovlivňující biorytmy, byl objeven teprve v roce 2002. O vlivu vystavování lidského organismu umělému světlu v noci se toho dosud ví velmi málo. Osobně jsem přesvědčen, že úrovně osvětlení běžné ve venkovním prostředí nemohou mít zásadnější vliv na zdraví člověka. Určitě není namístě šíření paniky, vše by mělo být podloženo hodnověrnými výsledky vědeckých výzkumů. Jakékoliv projevy extremismu, dogmatismu, agresivity a neserióznosti z jakékoliv strany nemohou věci v žádném případě prospět.