Elektrický vodotrysk – fontaine lumineuse Ing. Jan Mikeš, FEL, ČVUT v Praze Sláva Jubilejní výstavy Jubilejní výstava, otevřená 15. května 1891, probudila Prahu z její provinční zaostalosti a zakletí v omšelé historické kráse. Slova obchod, průmysl, kultura a společenský život se začala objevovat každý den v titulcích denního tisku. Výstava se stala měřítkem české národní hrdosti a vyspělosti a českým zemím umožnila pustit se do konkurenčního boje i s bohatšími národy světa. Stala se obrazem práce celého národa i celé země, souhrnem dobytého pokroku ve vědě, technice, průmyslu, zemědělství, školství atd. Zrod Jubilejní výstavy, kde skončil i zápas elektřiny s párou a plynem, nebyl tak jednoduchý. Na sklonku roku 1890 přišla do Prahy povodeň, která neměla obdoby. Pobořila Karlův most a staveniště pro budoucí výstavu v Královské oboře proměnila v ohromné jezero. Konstrukce hlavního výstavního Průmyslového paláce architekta Bedřicha Münzbergera (1846–1928) se začala hroutit. Bylo zmařeno mnoho práce, materiálu a úsilí. Zdálo se, že osud výstavy byl na několik let zpečetěn. V Čechách se rozhostily smutek, strach a zklamání. Jen optimistický hlas Svatopluka Čecha o zdárném zakončení stavebních úprav se ozýval v řádcích jeho veršů: A zvolna zdi se vypínaly vzhůru
ve mravenčení tom lidí hemžení,
směs pilířů a přepon, ochoz kůru –
vše skryto v husté síti lešení:
jen obrysy v ní prokmitaly matně
a sem tam chrlič, socha, ozdoba,
a z nitra věštil ruch, že halí chvatně
se v zářný háv i stavby útroba,
až přišel den, kdy skončena již zcela
loď chrámu, prosta lešení se stkvěla…1)  Obr. 1. Dojem, kterým působila Křižíkova fontána na Františka Jansu Nebylo těžké rozhodnout, kdo bude realizovat osvětlení výstavy. Vždyť rozestavěným výstavištěm každý den putoval neoblomný organizátor, úspěšný konstruktér, technik, inženýr a manažer František Křižík. A kde byl Křižík, nebylo možné uvažovat o jiném osvětlení než o elektrickém. Osvětlovati výstavu jinak než světlem elektrickým, nenapadne za našich dob zajisté nikomu, a jakkoliv poblíž výstaviště nalézá se velká nově zřízená plynárna, přece rozhodnutí pro světlo elektrické nebude těžké.2) V almanachu Sto let práce je zmínka o novém úsilí obnovit výstaviště. A opět muž s iniciálami F. K. stál v popředí všeho dění: Na štěstí prodléval tehdy na výstavě neúnavný posilující duch, který ani tak svou rozhodností jako spíše přátelským, ano dobráckým jednáním pobádal všechny inženýry a stavitele ku znásobnění jejich činnosti. Byl to duch obětavého inženýra Křižíka, který dle vlastních slov jakživ žádné, ani nejmenší budovy nepostavil, ale přece se osvědčil znamenitým předsedou stavebního výboru, neboť každý den na výstavišti prodléval, od jedné stavby ke druhé putoval a stavitelům přátelsky domlouval, vždy dokazuje: „Výstava musí být, výstava bude.“3) Stalo se téměř osudem, možná spíše pravidlem všech výstav, že v den jejich otevření nikdy nebyly dokončeny.4) Organizátoři Jubilejní výstavy však dostáli všem svým slibům. A v den svého otevření výstava skutečně dokončena byla. František Křižík ve svých Pamětech vzpomíná: „Když jsme v předvečer otevření výstavy odcházeli z výstaviště, byl zde přímo zoufalý nepořádek, všude plno beden a balicího materiálu, cesty rozježděné a neschůdné. Nevěřili jsme, že druhý den bude možno výstavu důstojně zahájit. Ale pánové, kteří zařizovali výstaviště, pracovali celou noc. Měli k ruce množství dělníků a při elektrickém osvětlení odvážely se odpadky a smetí, rozvážel se písek a ostatní hmoty k úpravě cest a ráno bylo výstaviště v nejlepším pořádku…“5)  Obr. 2. Fotografie Křižíkovy fontány od Rudolfa Brunera Dvořáka Kotouč z ebonitu, vypelichaný liščí ocas. Třecí elektrika, ušpiněné barevné kousíčky bezové duše, přitahované neznámou silou. Zmačkaný papírový chochol, jenž se rozčepýřil jako nadurděný krocan. Bojovná, svěže píchající jiskřička z leydenské láhve. Tohle tedy znalo z elektřiny dítě tak před padesáti lety. Pražské dítě nadto vědělo, že elektřina svítí. Dělá ji pan KŘIŽÍK. A později vidělo tramvaj, hnala ji elektřina, a tu také dělal pan KŘIŽÍK.6) Elektrické světlo nebylo pro Křižíka novinkou. Jeho úprava délky svítivosti obloukové lampy z plzeňské dílny, patentovaná již v roce 1880, vytrpěla nesčetnou kritiku, ale pobrala i mnohou chválu. Křižík se nedal oblomit tlakem plynáren, bojujících za plynové osvětlení, ani strachem veřejnosti z oslnění, snad ani konstrukčními problémy a technickými nedostatky svých prvních prototypů. Pracoval na zlepšení obloukové lampy natolik usilovně, že již o rok později obdržel za svůj vynález zlatou medaili na První mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži v roce 1881. Pařížský červen 1881 se měl stát pro Prahu velkou výzvou. Na počest pražské návštěvy korunního prince Rudolfa získal Křižík zakázku na osvětlení Pražského hradu. Záhy se však z bezpečnostních důvodů od velkolepého osvětlení upustilo: Královský hrad na Hradčanech měl býti v den slavnostního osvětlení 24 elektrickými svítilnami velkolepě ozářen, a sice pomocí 2 velkých lokomobil a dle systému inženýra p. Křižíka, jenž se v Londýně výtečně osvědčil. Avšak dle nejnovějších nařízení sejde úplně s každého osvětlení královského hradu na Hradčanech a v pondělí odpoledne byla lokomobila z Hradčan dopravena do hlavního celního úřadu v Hybernské ulici a zde postavena. – Až pozdě do večera bylo pracováno na zařízení 10 elektrických svítilen, jimiž Hybernská ulice, Prašná brána a prostora před ní budou elektricky osvětleny.7)  Obr. 3. Podélný průřez Křižíkovou světelnou fontánou Křižík se nevzdal, a tak alespoň na počest panovníkova příjezdu svítila dnešní Hybernská ulice od nádraží až k Prašné bráně. O rok později jako jedny z prvních osvětlily Křižíkovými obloukovkami výlohy svých obchodů Stýblovo knihkupectví a hodinářství na Staroměstském náměstí. Celé Staroměstské náměstí ozářilo elektrické světlo roku 1883, ale jenom na pouhých čtrnáct dní. Radní shledali elektrické světlo pro potěchu veřejnosti příliš nákladným. V září 1885 rozsvítil Křižík 197 žárovkami Staroměstskou radnici a v květnu 1886 hlavní sál na Žofíně lustrem o 256 žárovkách a dvěma menšími lustry každý o 109 žárovkách. Světelným zdrojem byly žárovky o „svítivosti šestnáct a dvacet pět svíček“. (Šlo o svítivost I žárovek v tzv. Hefnerových svíčkách (HK) ve vodorovném směru, tedy kolmo na osu baňky žárovky ve svislé pracovní poloze. Světelný tok žárovek bylo možné podle příručky W. Kohler: Die OSRAM-LAMPE, Die hauptsächtlichen Typen und deren beste technische Verwendungsmöiglichkeit vypočítat podle vzorce f = 4p0,8I, přičemž 1 HK = 0,903 cd, takže dnešní hodnota světelného toku se dostane ještě vynásobením 0,903 – pozn. red.) a o napětí 100 V. Po zkušenostech s osvětlováním královského hlavního města Prahy nebylo divu, že Křižík obdržel zakázku na osvětlení celé Jubilejní výstavy. Prostory výstaviště byly osvětleny obloukovými lampami jeho konstrukce. Celkem jich na výstavišti instaloval 226. Byly hustěji či řidčeji rozmístěny na dřevěných stožárech a spojeny do okružního vedení, vždy po šesti lampách. Každý z 31 okruhů měl předřazen reostat pro regulaci intenzity osvětlení. Kromě těchto 186 lamp byla venkovní část výstaviště osvětlována 16 obloukovými lampami a soukromé pavilony 18 obloukovkami. Šest obloukových lamp bylo použito na osvětlení zastávky státní dráhy, která byla v blízkosti výstaviště. Jednotlivé lampy měly proudový odběr 10 A a „svítivost 1 200 svíček“. Potřebné napětí 360 V vyráběla trojice neúnavně běžících dynamoelektrických strojů poháněných parními lokomobilami. Stroje pracovaly s napětím 120 V, a jejich sériové spojení tak umožnilo vytvořit požadované napětí 360 V pro šestici lamp v obvodu, maximální proud soustrojí byl 550 A. Zbytek výstavy se rozzářil do denního jasu 1 400 žárovkami o napětí 120 V. A večer, když se výstava ukládala ke spánku, zažehlo svůj svit 60 žárovek zapojených na akumulátorové baterie, které byly přes den dobíjeny. Byla to nevídaná podívaná, vždyť z noci se poprvé stal den, a brány výstavy tak zůstaly otevřeny neobvykle dlouho.  Obr. 4. Pohled na Průmyslový palác od severu Za jednu instalovanou žárovku se vybíral pevný poplatek dvacet zlatých a za obloukovou lampu 200 zlatých za celou dobu trvání výstavy. Přesto však se organizátorům nepodařilo dodržet předpokládaný rozpočet 62 000 zlatých na provoz inženýrských sítí. Náklady po dobu trvání výstavy vzrostly na dvojnásobek, na 124 929,34 zlatých. Fontaine lumineuse Nebyl by to František Křižík, aby se spokojil jen s běžnou, i když na svou dobu excelentní instalací svítidel. Více jako atrakci než pro skutečnou potřebu výstavy předváděl svůj obří světlomet. Ten umístil na věž Průmyslového paláce. Poprvé reflektor spustili 24. června 1891. Svědectví o reflektoru podávají Národní Listy ze 6. října 1891: Dnes nebo zejtra bude pod korunou na věži hlavního paláce umístěn nový elektrický projektor, který zhotoven byl již před dvěma roky a až do této doby zapůjčen byl námořnictvu k vojenským účelům. Zrcadlo dosavadního projektoru mělo v průměru 60 cm a zářilo do dálky 8 kilometrů; zrcadlo nového projektoru má v průměru 80 cm a hází proud světla do dálky 30 kilometrů. To již něco znamená. Nový projektor je také vynálezem ing. Křižíka a v jeho závodech je také zhotoven.8) Lidé vzpomínali ještě po letech na zážitky z osvětlené výstavy Projektor Křižíkův připravil tisícům návštěvníků kratochvilné divadlo. Viděli totiž v nočním temnu skutečné světelné paprsky, jako by v mohutný svazek těsně spjaté, vysoko ve vzduchu semo tamo jako oslnivá vlasatice zmítané a místo, na něž vrženy byly, tak ostře osvětlující, že i zdaleka jako za dne bylo viditelno…9) Teprve večer ožívala výstava zvláštní atmosférou, kterou s sebou přinášelo elektrické světlo. Byly to desítky žárovek a obloukovek rozmístěných po celém výstavišti. Ani parabolický reflektor neupoutal návštěvníky tolik jako elektrický vodotrysk. Světelná fontána, kašna plná barevných světel, která ožívala teprve se setměním. Světelná fontána (obr. 1) potřebovala tmu, aby mohla plně žít, jásat, svítit, zpívat. Podívaná, na kterou se nezapomíná… Nenapodobitelná krása… Národní Listy hýří aforismy: Již vytryskly vzhůru první paprsky skvoucích proudů, bělostných jako stříbro, krvavě rudé, smaragdově zelené, skvěle modré. A nové a nové proudy stoupající vzhůru v barvách stále se měnících, ve tvarech stále dobrodružnějších, brzy rozplývajících se do šířky, brzy rostoucích ve štíhlých sloupcích do výše, anebo spojující se ve skvoucí poháry. A vše to stoupá a klesá, dme se a šíří do hlubin spodní nádržky, nejskvělejším žárem ohňostroje, koncert, delirium barev. A shromážděný lid jásá, provolává slávu výstavě a vtom zazní mohutným sborem národní hymna: „Kde domov můj?“ (obr. 2).  Obr. 5. Půdorys Křižíkovy světelné fontány od dolní nádrže k horní Křižík nebyl první, kdo využil hru světla a vody. Poprvé vytryskla barevná voda na výstavě v Londýně roku 1885. I na ostatních výstavách nechyběla tato monumentální atrakce. František Křižík nezůstal při zažitých principech. Jeho systém byl prostý – voda tryskala nad skleněné dno nádoby a ze dna byla osvětlena obloukovými lampami s předřazenými barevnými filtry. Tak málo stačilo, aby si získal přízeň tisíců diváků, avšak nápad to byl skvělý. Horní vodojem fontány byl umístěn nad okružní komorou (K), na železných nosnících (obr. 3). Na dně nádrže bylo vyvedeno patnáct různě velkých a tvarovaných průduchů. Dno nádrže bylo pokryto deskami z křišťálového skla. Každý průduch byl zakončen střiky, které usměrňovaly proudy vody. Největší (S) měřil 1,5 metru a byl osazen osmnácti výpustmi. Prostřední průduch s průměrem 25 mm měl nálevkovitý a zvonovitý tvar, šestnáct ostatních tvořily kuželovité výpusti o průměru 10 mm. Kolem nich bylo v mezikružích ještě soustředěno šest průduchů o průměru 182 mm a v poslední řadě osm průduchů s jedním střikem. V horním vodojemu bylo dohromady na 80 střiků (obr. 6). Pod sklem byly na stojáncích umístěny obloukové lampy (L). Ovládání bylo ruční. Každá z lamp byla opatřena parabolickým zrcadlem z hliníkového plechu. Barevné paprsky vytvářela otočná deska (r) se čtyřmi různobarevnými tabulemi skla. Díky záměnnosti desek bylo možné vyvolat pestrou paletu barev. Z původní myšlenky automatické výměny skel sešlo. Bylo tomu tak proto, že v okamžiku, kdy jedna ze čtyř tabulí byla osvětlována září obloukové lampy, mohla obsluha vyměnit zbývající tři. Dolní vodojem byl osazen šesti průduchy (čtyři jednoduché, zvonovitý a kuželový). Voda byla do okruhu tlačena nuceně, pomocí parního stroje. Ten čerpal vodu z dolního vodojemu do větrníku (V) o výšce šest metrů, do rozdělovací komory (D) a odtud k jednotlivým střikům. Voda byla do dolní nádrže doplňována z místní vodovodní sítě. Veškerá regulace průtoků vody byla mechanická. Větrník odstraňoval náhlé rázy v potrubí způsobené chybnou obsluhou. Vytrysklá voda padala do horní nádrže a odtud přepadovými mušlemi odtékala do dolního vodojemu (obr. 5). Na samém počátku celého systému stál dvojčinný parní stroj Breitfeld, Daněk. Na pístových tyčích byly zavěšeny dvojčinné Girardovy pumpy, které zdvíhaly 12 až 15 m3 vody do výšky 50 až 60 metrů. Stroj musel pracovat při 75 min–1 a výkonu 250 ks. Osvětlování zajišťovaly dva dynamoelektrické stroje s napětím 75 V a proudem 450 A, které poháněly parní stroje o výkonu 60 ks při 170 min–1.  Obr. 6. Zakončení vodního potrubí střiky Tu jako bys viděl nebetyčný chochol z obrovských různobarevných pér, tu zase strmou horu z průsvitných ledovcových homolí, v nichž odrážejí se střídavě všechny čarovné záře nejkrásnějšího západu, nyní opět nesčetné kaskády stříbra, zlatého prachu, safírů, rubínů, smaragdů, ametystů a všeho drahého kamení, a teď zase široko rozvinutý, velkolepý kalich ohromného báječného květu, zářící proměnlivě celou stupnicí přeskvostných barevných tónů, o jakých nesní se ani květeně tropického pralesa.10) Sláva Křižíkovy fontány odešla s končící výstavou, bazén o velikosti 30 × 40 metrů s 26 obloukovými lampami zůstal nevyužit. Během druhé světové války byla z fontány vytvořena požární nádrž, časem se však podmáčelo podzemí a stavba byla staticky narušena (obr. 4). Po sto letech, 15. května 1991, zažila fontána renesanci na původním místě. Pod vedením architektů Zdeňka Staška a Milana Honzíka realizoval Projektový a architektonický ateliér Praha novou fontánu. Dnes zabírá vodní plocha 1 500 m2 a světelný zážitek zajišťuje 1 248 světlometů. Před zraky veřejnosti je ukryto 24 čerpadel s výtlakem do dvaceti metrů. Celý systém je plně automatizován a řízen počítačem. Něco však z původní stavby přece jen zůstalo. Vzpomínka jednoho z účastníků Křižíkových světelných představení: Jako dítě jsem poprvé uslyšel ve sboru tisícihlasém píseň, která mi provždy znamená všeho bytí souhrn: Píseň, „Kde domov můj“. Bezpočtukrát jsem ji od těch dob slýchal i s sebou zpíval: nikdy už se mi její nápěv neodloučí od světelného kouzla šumících, tekoucích, zpěněných, výskajících barev. Vždy z ní zazní i nehmotná píseň obloukovky. Literatura:
[1] GUTWIRTH, V.: Příklad Františka Křižíka: O jeho životě, díle a době. 1. vyd., Akciová moravská tiskárna, Brno, 1941, 179 s.
[2] AUGUSTA, P. – HONZÁK, F.: Sto let Jubilejní. 1. vyd. SNTL, Praha, 1991, 144 s., ISBN 80-03-00646-5.
[3] Sto let práce: Zpráva o Všeobecné zemské1 výstavě v Praze 1891. Nákladem výkonného výboru Všeobecné zemské jubilejní výstavy v Praze roku 1891, Praha, 1893, 2 sv. (223, 376 s.).
[4] HLAVAČKA, M.: Jubilejní výstava 1891. Techkom, Praha, 1991, 152 s., ISBN 80-901016-0-7.
[5] HALADA, J. – HLAVAČKA, M.: Světové výstavy: Od Londýna 1851 po Hannover 2000. Libri, Praha, 2000, 279 s., ISBN 80-7277-012-8.
[6] KŘIŽÍK, F.: Na výstavě v Paříži roku 1878. Národní Listy, 11. 7. 1937, roč. 1937.
[7] HOZÁK, J.: Technika v životě Pražanů před sto lety (1890–1900). 1. vyd. NTM, Praha, 2000, 72 s., ISBN 80-7037-091-2.
[8] KŘIŽÍK, F.: Paměti: Františka Křižíka českého elektrotechnika. Vladimír List, Jaroslav Veselý; Jan Hozák. 2. vyd. ČEZ, NTM, Praha, 1997, 143 s.
1) Sto let práce: Zpráva o Všeobecné zemské výstavě v Praze 1891. Praha, 1893. Úvodní báseň Svatopluka Čecha, druhý díl, s. 29.
2) AUGUSTA, P. – HONZÁK, F.: Sto let Jubilejní. Praha, 1991, s. 40.
3) GUTWIRTH, V.: Příklad Františka Křižíka: O jeho životě, díle a době. Brno, 1941, s. 78.
4) Rekord představila výstava v Barceloně roku 1929, která byla dokončena rok po svém uzavření.
5) KŘIŽÍK, F.: Paměti. ČEZ a NTM, Praha, 1997, s. 73.
6) GUTWIRTH, V.: Příklad Františka Křižíka: O jeho životě, díle a době. Brno, 1941. s. 11.
7) K dnešnímu osvětlení Prahy. Národní Listy 8. června 1881.
8) Národní Listy, 6. října 1891.
9) GUTWIRTH, V.: Příklad Františka Křižíka: O jeho životě, díle a době. Brno, 1941, s. 87.
10) Závěrečná slova Svatopluka Čecha o výstavě. |
