Divadlo, jak ho divák nezná
 | ||
| Divadlo, jak ho divák nezná Ondřej Skála, proJGS, s. r. o. Někteří z návštěvníků, kteří po představení opouštějí prostory divadel, jsou nejen nadšeni hereckými výkony, dramaturgií a sdělením inscenace, ale též si uvědomují celkovou atmosféru dotvářenou kulisami, zvukem a zejména citlivým přístupem v osvětlování hry.
Osvětlovač Právě osvětlovací technika patří k nejdůležitějším pomocníkům při vytváření různých nálad, které se snaží autor, režisér, dramaturg a herci z jeviště divákovi sdělit. Podobně, ne-li stejně, je to samozřejmé i v televizní či filmové produkci. Za touto prací stojí osvětlovač, osoba, která je řazena mezi technické profese. Osoba, která kromě technické způsobilosti a dokonalé znalosti jednotlivých zařízení musí mít i vytříbený výtvarný cit. Jsou země, kde světelnou scénu navrhuje a použitou techniku vybírá tzv. light designer. V našich divadlech je, až na vzácné případy, pod touto prací podepsán osvětlovač. Mistr osvětlení není během představení zcela odříznut od okolí, avšak jeho kontakt je omezen pouze na kolegu mistra zvukaře a především na inspicienta. Inspicient je nejdůležitější osobou před představením a během něj a celé představení má vlastně na starost (od nástupů herců na scénu, přes koordinaci osvětlovačů, zvukaře, stavěčů kulis atd.). Spojení mezi nimi zajišťuje inspicientský komunikační systém. Ten se skládá z ústředny a daného počtu stanic. Systém scénického osvětlení Vraťme se však k systému scénického osvětlení. Pro pochopení jeho rozvržení nastiňme části, z nichž se prostor jeviště a hlediště skládá.  Jeviště jako takové nejsou „jen„ prkna, co znamenají svět, ale tvoří je několik částí. Plocha, jež je divákům nejblíže, se nazývá forbína. V operách a operetách bývá odkrytá a je zde umístěn orchestr, pro který osvětlovací technika znamená dostatečný počet lampiček*) pro hudebníky. I za jejich funkčnost je odpovědný osvětlovač. Za forbínou leží hlavní jeviště, které se skládá z množství textilního a strojního vybavení. Mezi strojní vybavení se řadí např. točna nebo hydraulické stoly, které mění výšku jeviště či jeho částí. Nad jevištěm jsou umístěny pohyblivé tahy, na nichž jsou zavěšeny kulisy. Některé z tahů jsou používány pro reflektory. Ty se nazývají světelné baterie (obr. 1**), č. 1). Bývá jich různý počet, vždy odpovídající ploše jeviště. Většina reflektorů, které jsou zde instalovány, patří mezi plošné a slouží k souvislému nasvícení plochy. Ve středních partiích jeviště bývají umístěny světlomety symetrické, vzadu asymetrické, které svítí též na horizont (většinou textilní), jímž jeviště opticky končí. Ve větších divadlech bývají i jeviště boční a zadní, určená k přípravě scénických prvků, např. kulis, které se následně přesunují pomocí vozíků. Nelze zapomenout na propadla umístěná na ploše jeviště. Po stranách jeviště vedou pochozí lávky (bývá jich i více nad sebou), ze kterých je možné ovládat tahy a rovněž reflektory (obr. 1**), č. 2). Zde se umisťují reflektory s plankonvexní, popř. Fresnelovou čočkou. Tyto reflektory se používají k „vypíchnutí“ konkrétních bodů na jevišti a osvětlovač je před představením nastavuje do daných pozic. Ze zmíněných lávek visí i textilní výkryty, které zabraňují tomu, aby divák viděl herce přicházející na scénu a také techniku umístěnou po stranách. Stejná lávka (obr. 1**), č. 3) bývá i na konci jeviště. Její funkce je shodná, snad jen s tím rozdílem, že reflektory na ní umístěné se nazývají kontra světlo (známé z fotografických studií). Uvedené světlo se používá proto, aby postavy nebo předměty na jevišti dostaly správnou plastičnost a nebyly pro oko diváka ploché. Na velkých scénách se pro své výkony a optické vlastnosti používají i filmové nebo televizní reflektory s Fresnelovou čočkou, jež rozmělňuje okraje kuželu světla, a světlo tak působí měkčeji.
Boční lávky jsou nad plochou jeviště spojovány tzv. mosty (obr. 1**), č. 4). Na mostě, stejně jako na lávkách, je rozmístěna osvětlovací a rovněž zvuková nebo i projekční technika. Světla zde zavěšená patří také mezi již uvedené typy. Výkony těchto základních scénických reflektorů se pohybují v rozmezí 500 W až 2 kW – vždy podle prostor. Mosty se nepoužívají k zavěšování textilií nebo kulis a podle umístění se dělí na jevištní a hledištní. Na hledištním mostě (nad diváky) mají své místo pomocníci hlavního osvětlovače, tzv. štychaři. Štych je slangový výraz pro sledovací reflektor, který – jak říká název – sleduje postavu herce po scéně a tím dramaticky zvýrazňuje její projev. Divák tudíž ví, kam upřít svou pozornost. Sledovací reflektory zpravidla bývají 600W až 2 500W. Mohou být i výbojkové, kde je stmívání zajištěno mechanicky uvnitř světlometu. Jestliže v divadle není hledištní most, bývají štychaři každý na jednom z balkonů (obr. 1**), č. 5 a obr. 2). Ve větších divadlech bývají na balkonech technické lóže, kde je umístěna další část osvětlovací techniky. Zde, stejně jako na mostech (někdy i na bočních lávkách), je základní světelný park doplněn tvarovacími (profilovými) reflektory, které jsou rozmístěny podle stupňů rozptylu světelného kuželu. Úhly jsou zpravidla od 5 do 50°. Tyto reflektory jsou pro zaostřování vybaveny posuvnou čočkou a dále ořezovými clonkami, které osvětlovači umožňují tvarovat světelný kužel do úhelníků. Dovedou také promítat různé obrazce, jež se do nich vkládají. Tato a ostatní divadelní svítidla jsou halogenová, a to z důvodu vývoje, teploty chromatičnosti světla a zejména pro plynulý průběh stmívání. V poslední době však na divadelních scénách přibývají i výbojkové reflektory, především sledovací nebo tzv. kontra – ty bývají pro plynulé zatmívání osazeny mechanickými žaluziemi. Mezi výbojkovými zdroji světla ovšem dominují tzv. inteligentní reflektory (obr. 3). Skládají se ze statické základny, v níž je umístěn elektronický nebo elektromagnetický předřadník, držáku (lyry), který je schopen otáčení v horizontálním směru (PAN) až 450° a drží samotný tubus, a tubusu v němž je ukryt světelný zdroj, optika a efektové příslušenství (rozkladové hranoly, barvy, obrazce apod.). Zmíněný tubus je schopen otáčení ve vertikálním směru (TILT) až 252°. O těchto a dalších typech svítidel, která mají své opodstatnění i v klubech, architektuře nebo televizních studiích, byla zmínka již v článku Současné scénické osvětlení (č. 3/2002 nebo na internetu).  Dalším místem, kde lze najít scénické osvětlení, jsou portály (obr. 1**), č. 6). Ty, které jsou opatřeny technikou, se nazývají kovové a většinou jsou skryty za kamennými portály, jež ohraničují jeviště ze stran. Prostor mezi nimi se v divadelní hantýrce označuje jako „kukátko„. Kovové portály mohou být posuvné; ty se používají právě pro zúžení kukátka. Na portálech jsou vertikálně umístěny trubky o standardním průměru 57 mm. Tyto trubky jsou odnímatelné a „navlékají“ se na ně držáky reflektorů, se kterými může osvětlovač pohybovat nahoru a dolů. Výbavu zde tvoří kombinace tvarovacích a plankonvexních svítidel. Na portálech bývá často instalována i zvuková technika; avšak není to podmínkou. Světelné okruhy Aby bylo možné s desítkami reflektorů pracovat, bývá divadlo doslova opleteno stovkami kilometrů kabelů nejrůznějších typů a průřezů. Tyto kabelové trasy jsou doplňovány dalšími rozvody pro zvuk, isnpicientský systém apod. Osvětlovací technika však zaujímá největší část. Začíná v rozvodně (obr. 6), kde jsou instalovány stmívače, a pokračuje k jednotlivým reflektorům i na pohyblivé baterie nad jevištěm. Každý takovýto kabel zakončený zásuvkou je označován jako světelný okruh. Uvedené okruhy jsou buď stmívané, nebo přímo spínané. Stmívané okruhy tvoří většinu a využívají se pro veškeré halogenové reflektory. Spínané okruhy jsou určeny k napájení výbojkových svítidel a dalších zařízení. Společně s kabely k jednotlivým okruhům bývají rozváděny též počítačové sítě a další řídicí signály, z nichž nyní převládá protokol DMX 512 (obr. 1**), č. 7). Ten zajišťuje bezproblémovou komunikaci se zařízeními, jako jsou mlhostroje, inteligentní reflektory, žaluzie nebo i ventilátory. Světelná režie Veškeré světelné okruhy, jakož i jednotlivé kanály řídicího protokolu DMX 512, jsou ovládány ze světelné režie (obr. 1**), č. 8), tedy kabiny osvětlovače. Společně s inspicientem ovládá osvětlovač i hledištní osvětlení. Pro práci se scénickým osvětlením osvětlovači slouží osvětlovací pult (obr. 4), který kapacitou odpovídá počtu výstupních okruhů ze stmívačů a počtu kanálů potřebných pro kontrolu nad ostatními zařízeními.  Osvětlovací pult technikovi umožňuje výběry a skládání jednotlivých okruhů a jejich požadovaných úrovní, ukládání do pamětí a jejich následnou synchronizaci, kterou osvětlovač používá během inscenací Takto nastavená skupina parametrů se nazývá světelné nálady (konkrétní osvětlení konkrétní scény). V současné době se v osvětlovací technice prosazují také bezdrátové přenosy pomocí WIFI (mezinárodní protokol pro bezdrátový přenos dat), jehož příkladem je dálkové radiové ovládání IPAQ (obr. 5) pro pulty Strand Lighting. Pomocí IPAQ je možné stejné úkony jako z pultu vykonávat z jakéhokoliv místa v divadle, což osvětlovači podstatně usnadňuje přípravu představení nebo jeho zápis při divadelních zkouškách. Podrobně se rozepisovat o světelných pultech zde není na místě, protože existuje velké množství jejich různých typů, někdy i s naprosto rozdílnou logikou ovládání. Základem výběru pultu však zůstává účel jeho použití. Jsou pulty divadelní, které podporují i další zařízení DMX, ale také efektové, jež se většinou orientují na inteligentní reflektory, dále pulty pro televizní studia a v neposlední řadě i takové pulty, které se vyznačují vysokou rychlostí výběru a ovládání a používají se při koncertech a jiných živých vystoupeních. Za vším ovšem stojí ta málo známá postava osvětlovače, pracovníka techniky v uměleckém prostředí. *) Pozn. redakce: Názvy lampička, reflektor používané v tomto článku nejsou kodifikovanými odbornými termíny. V jednotlivých případech by je bylo třeba nahradit přesnými termíny svítidlo, světlomet, profil projektor apod. Tento profesní žargon v oboru scénického osvětlení je na přání autora zachován. | ||
