Cesta svíčky historií (část 2)

PhDr. Jitka Lněničková

Úvod

V první části článku, uveřejněné v minulém čísle, byli čtenáři seznámeni především s tradičními materiály pro výrobu svíček – s včelím voskem a lojem. Druhá část je věnována době objevování nových surovin vhodných pro výrobu svíček.

Moderní materiály na bází loje – margarin, stearin a další

Hledání vhodné receptury na výrobu hmoty vhodné pro hromadnou výrobu kvalitních a laciných svíček na bázi loje trvalo dosti dlouho. Novinky v tomto oboru přinášeli zejména francouzští chemikové a fyzikové (zejména M. E. Chevreul a L. J. Gay-Lussac) a chemičtí technologové zabývající se rozkladem a zmýdelňováním tuků. Za perspektivní hmotu byl pokládán např. materiál zvaný céromimšak ten, podobně jako mnoho dalších, pro komplikovaný výrobní postup nebyl vhodný pro hromadnou výrobu, a proto se v širší míře neprosadil. Do praxe nové postupy často uváděla pařížská firma na výrobu svíček J. L. Cambacér. V roce 1825 si nechal patentovat postup na výrobu stearinových (první stearin byl v laboratoři vyroben již roku 1816), margarinových a oxygenových („bougies oxygénées„) svíček.

Cambacérčala orientovat na margarinové svíčky, které byly již přibližně roku 1830 uvedeny na francouzský trh. Byly to bílé, průhledné, lesklé a pevné svíčky, které dobře hořely a málo čadily; přibližovaly se svými užitnými parametry voskovicím. Ale stále byly, tak jako voskovice, ještě poměrně drahé. Přestože jejich spotřeba byla vzhledem k ceně limitovaná, rozšířily se po Evropě a již ve 30. letech 19. století byly vyráběny např. v německých státech a habsburské monarchii (od roku 1837 firma Gebrüder Schrader ve Steinhofu u Vídně, tato firma se neúspěšně pokoušela okolo roku 1830 i o výrobu stearinových svíček).

Obr. 1. Výroba stearinových svíček okolo poloviny 19. století
Obr. 3. Lití svíček

Stearin byl ve 20. letech 19. století oprávněně pokládán za ideální materiál pro výrobu moderních lojových svíček, ale zdokonalování výrobních postupů bylo dosti náročné a zdlouhavé. Teprve v letech 1833 až 1834 se podařilo zlepšit zpracování stearinu natolik, že bylo možné uvést jej do továrního provozu. Vynálezci zlepšeného postupu byli opět Francouzi – bratři A. a G. de Milly, pod jejichž jménem přišly první stearinové svíčky na trh („bougies de Milly„). Nejstarší továrna na stearinové svíčky fungovala od roku 1834 v Paříži, druhá od roku 1835 v Berlíně (firma Milly & Motard). Již roku 1837 založil G. de Milly první továrnu na výrobu stearinových svíček také v habsburské monarchii – v Liesingu u Vídně (později od roku 1858 firma F. A. Sarg). Jako první v Rakousku zavedla rovněž v roce 1837 tovární výrobu stearinových svíček firma Gebrüder Schrader ve Steinhofu u Vídně (od roku 1839 firma Apollo).

Obr. 2. Továrna na výrobu stearinových svíček u Brna, konec 19. století

V roce 1845 již bylo v habsburské monarchii devět továren na výrobu stearinových svíček. Ale značky Milly a Apollo ovládaly do poslední čtvrtiny 19. století většinu trhu a jen postupně se vedle nich prosazovaly další firmy (v českých zemích např. F. A. Müller & Söhne – Praha, mydlářská firma založená roku 1819; Karel Bouček – Brno, založená roku 1858; V. Zbořil – Bystřice pod Hostýnem; F. Semmler & H. Frenzel – Brno, svíčky vyráběla od roku 1853, a další). Tovární výroba stearinových svíček byla také spojena s výrobou mýdla a dalších produktů, aby byla plně využita základní surovina.

Ani stearinové svíčky nepatřily do poloviny 19. století k nejlevnějším a v méně majetných vrstvách byly stále nejčastěji používány zejména řemeslně či podomácku vyráběné lojové svíčky. Ačkoliv se hromadná výroba svíček postupně rozvíjela, zápasila i ona o své místo na slunci. Například z Anglie se dochovaly zprávy o protestech výrobců svíček proti rozvoji plynového osvětlení. To považovali svíčkaři za nekalou konkurenci, přičemž poukazovali zejména na vysoké náklady na stavbu plynáren a na nebezpečí výbuchu.

Obr. 4. Stroj na pletení knotů z konce 19. století
Obr. 5. Stroj na lití svíček z konce 19. století
Obr. 6. Mechanizace procesu výroby polévaných svíček ve druhé polovině 19. století

Stearinové svíčky byly zpočátku vyráběny z hovězího a skopového loje, později byly jako základní surovina používány i vedlejší produkty z výroby margarinu a pevné odpadové tuky. Podle postupu bratrů de Milly byl lůj nejprve pomocí vápenného mléka zmýdelněn a následně proplachován zředěnou kyselinou sírovou (v továrních provozech nejprve v bečkách, později podle zdokonaleného postupu firmy Milly z roku 1855 za vysokého tlaku v autoklávech). Po oddělení glycerolu byly mastné kyseliny proprány vodou (od roku 1858 procházely destilací s vodní parou podle patentu firmy F. A. Sarg) a v kalolisech bylo dosaženo tuhé konzistence. Z výsledné hmoty, která byla směsí především kyseliny stearové a palmitové, byly lity svíčky. Do 60. let 19. století převažovala ruční práce a jednoduché dřevěné stroje, několik strojů vynalezených v 60. až 80. letech 19. století ale výrobu mechanizovalo. Strojní výrobu umožnilo až přidání určitého množství parafínu do zpracované hmoty; to omezilo krystalizaci a lámavost základního materiálu.

Parafín a ceresin – nalezení ideální suroviny

Parafín je směs vyšších nasycených alifatických uhlovodíků (alkanů). První parafín byl izolován z dehtu z bukového dřeva již roku 1833 K. Reichenbachem v Blansku u Brna. Roku 1837 byly ve Francii vyrobeny první parafínové svíčky (E. Sellique; parafín byl přidáván ke stearinu). Nástup levného parafínu a cenově dostupných parafínových svíček je spojen až se začátkem druhé poloviny 19. století, kdy začal být získáván z ropných frakcí. To již ale byla doba, kdy svíčkám zdatně konkurovaly mnohem praktičtější petrolejky. Paradoxně je tak vrchol výroby svíček současně počátkem doby jejich ústupu z pozice jednoho z nejvýznamnějších světelných zdrojů až do postupného útlumu výroby.

Parafín byl získáván z různých materiálů. Především to byla ropa, kdy vznikaly šupiny parafínu (belmotinu) destilací jako vedlejší produkt při ochlazování těžších frakcí ropy (zpočátku byl parafín vyráběn v rafineriích pouze v zimě), následně byl čištěn pomocí spodia a kyseliny sírové. Rafinerie poté lisovaly parafín do tlustých desek (tabulový parafín) nebo jej dodávaly výrobcům svíček v šupinkách (šupinový parafín). Některé rafinerie však i samy vyráběly parafínové svíčky. Další možností získávání parafínu byla destilace z hnědouhelného dehtu, rašeliny, smůly (bitumen) nebo z olejů živičných břidlic (tzv. montánní vosk). Poslední z nich již v surové podobě nejvíc z parafínových vosků připomínal včelí vosk, ale jeho používání se nerozšířilo. V českých zemích vyrábělo parafínové svíčky několik firem, jako první zřejmě ostravská továrna rakouské firmy Anton Himmelbauer od roku 1866; současně byla dodavatelem surového parafínu. Parafín dodávala např. i rafinerie ropy v Novém Bohumíně (od roku 1887), Ostravě-Přívozu (od roku 1890), v Kolíně nad Labem (od roku 1901) nebo Fantovy závody v Pardubicích.

V habsburské monarchii se v nalezištích ropy zejména v Haliči (dnes Polsko) a Rumunsku vyskytoval ozokerit (zemní vosk, „umělý vosk„ či „minerální vosk„), ze kterého se jednoduchou cestou získával ceresin, příbuzný parafínu, jehož užitné vlastnosti parafín předčily. Ozokerit obsahoval asi 60 % ceresinu a cesta získání vosku z ozokeritu destilací vodní parou nebo pomocí kyseliny sírové a následnou filtrací byla velmi snadná. Proces byl technicky zvládnut v letech 1874 až 1876 již zmíněnou firmou C. Sarg z Liesingu u Vídně. Ceresin byl jako většina tehdejší svíčkařských surovin používán v kompozici např. s včelím voskem a kvalita svíček nejvíc ze všech kompozic druhé poloviny 19. století připomínala voskovice. Proto byly z ceresinu vyráběny např. kostelní svíce, svíčky na vánoční stromky a různé barevné svíčkové hmoty.

Obr. 7. Inzerát z roku 1901
Obr. 8. Inzerát z roku 1912
Obr. 9. Inzerát z roku 1912
Obr. 10. Inzerát z roku 1895

Parafín sám o sobě je poměrně měkký, a proto byl pouze základem nejrůznější kompozičních směsí, do kterých byly přidávány další příměsi, zejména stearin nebo ceresin. Na konci 19. století se podíl stearinu v parafínové svíčkové hmotě nejčastěji pohyboval mezi 10 a 30 %. Jinou složkou parafínových (i ceresinových) kompozic mohl být křehký a tvrdý přírodní karanubský vosk (ceará) s vysokou teplotou tání z Brazílie nebo jiné přírodní vosky – japonský vosk, čínský vosk (z „Pely„), podobný vorvanině, palmový, myrikový (z Ameriky), andquisský (z povodí Orinoka), fíkový (z Jávy) či méně běžný okubajský (z Brazílie) vosk. S objevením syntetických vosků (získávaných esterifikací kyselin s alkoholy) význam speciálních přírodních vosků upadal. Voskové kompozice na bázi parafínu byly vyráběny i pro různé speciální účely.

Knoty

Knoty svíček byly nejprve vyráběny ze stočené koudele či jiných rostlinných vláken (ve starověkém Římě např. z vláken papírovníku, lněných vláken či koudele). V první čtvrtině 19. století byly knoty několika postupy značně zdokonaleny – duté knoty (nepřesně argandské – roky 1799 a 1800), ploché knoty, knoty z hadrů (rok 1811), pletené knoty z bavlny preparované kyselinou sírovou (rok 1824), které byly později preparovány i dalšími látkami, např. boraxem. Stearinové svíčky měly knoty vždy z bavlny. Zdokonalené knoty nebylo třeba tak často zastřihávat; to bylo běžně nutné u svíček zhruba v deseti- až patnáctiminutových intervalech. Byla udělena i privilegia na výrobu svíček bez knotu – např. „hořící krabičky (Brennbüchsel) Leopolda Bayera z Prahy (rok 1829) apod. Knoty („sirné svíčky„) byly také používány při rozdělávání ohně křesadlem.

Svíčky ve 20. století

Na počátku 20. století, s rozvojem elektrického osvětlení a masovým používáním petrolejek a dalších přenosných svítidel na tekutá média, svíčky rychle ztrácely význam. Továrny jejich výrobu omezovaly, některé firmy zanikly nebo přešly na jiný výrobní program. Ve 20. století se svíčky v každodenním použití posouvaly spíše mezi dekorativní předměty a staly se atributem romantiky či slavnostních chvil. Ve druhé polovině 20. století byl u dekorativních svíček kladen stále větší důraz na design a svíčky se stále častěji oprošťovaly od svícnů a staly se samy dekorativním předmětem. V českých zemích se tato tendence plně projevila až po roce 1989. Soudobé svíčky jsou vyráběny na bázi parafínových kompozic s nejrůznějšími syntetickými i přírodními přísadami.