Cesta svíčky historií (část 1)

PhDr. Jitka Lněničková

Úvod

Svíčka – tento prastarý spalovací světelný zdroj, provází lidstvo v primitivní podobě již od pravěku, kdy člověk zjistil, že vlákno či dřívko ve ztuhlém tuku dává světlo. Nejstarší kamenná miska na ztuhlý tuk (lůj) pochází z doby před 17 000 lety a byla nalezena ve Francii v jeskyni La Mouthe. Svíčky znaly i starověké kultury Předního východu a Mezopotámie, kde jsou doloženy první bronzové svícny z doby okolo poloviny 3. tisíciletí př. n. l.

Obr. 1. Svíčka je prastarý světelný zdroj
Obr. 2. Časté zastřihávání knotů bylo u lojových svíček nezbytností

Používání svíček se ve Středomoří rozšiřovalo zejména po polovině 1. tisíciletí př. n. l. V této době jsou svíčky zaznamenány ve starověkém Řecku, Fénicii a především v Římě, kde byla svíčka (lojová) ve 3. st. př. n. l. již běžným a dostupným spotřebním zbožím.

Svíčka dala také jméno jednotce svítivosti – dnes používaná kandela je podobou latinského slova candéla, které bylo odvozeno od slovesa candéo – lesknout se, svítit či zářit, a označovalo voskovaný provazec či lojovou nebo voskovou svíčku. Dnes je kandela definována jinak než svítivostí jedné přesně určené svíčky. Soudobá svíčka je používána jen jako dekorativní či votivní svítidlo nebo při výpadku elektrické energie za příležitostné nouzové osvětlení. Cesta svíčky dějinami až k její současné podobě byla dlouhá a mnohdy klikatá.

Tento článek je věnován především vlastnímu světelnému zdroji, jeho dostupnosti a kvalitě. Stranou zájmu zůstávají svítidla používaná pro svíčky, jejichž bohaté historii bude věnován nějaký příští příspěvek ve volném pokračování tohoto článku. Pro svíčku byl vždy klíčový materiál pro její výrobu, a proto je i tento stručný přehled rozdělen do kapitol podle surovin, ze kterých byly svíčky vyráběny.

Svíčky ze včelího vosku (voskovice)

Včelí vosk se již ve starověku ukázal jako materiál mimořádně vhodný pro výrobu svíček, ale po celou historii osvětlování až do současnosti šlo o materiál limitovaně dostupný, a tedy velmi drahý. To omezovalo okruh používání osvětlení voskovicemi jen na nejbohatší vrstvy společnosti, pro významné události či církevní obřady. Včelí vosk byl až do 19. století považován za nejlepší materiál k výrobě svíček a byly z něj již ve středověku zhotovovány např. i svíčky k měření času.

Ve středověku i ranném novověku byl včelí vosk ve střední Evropě považován za mimořádnou surovinu a objevuje se mimo jiné např. také jako jedna z forem placení poplatků v řemeslnických ceších („plat ve vosku„). Surový včelí vosk získávali v českých zemích od včelařů voskáři, kteří jej zpracovávali na hmotu vhodnou k výrobě svíček. Následně jej prodávali svíčkařům a ti z nich dělali voskovice (tito řemeslníci zhotovovali někdy i lojové svíčky). Svíčkaři byli velmi vážení a bohatí řemeslníci a nikoliv náhodou je jeden z prvních doložených evropských řemeslnických cechů v roce 1061 ve Francii cechem „svícníků“. V roce 1350 je cech „lijců svíček„ doložen v Hamburku.

Obr. 3. Svítivost svíček byla zvyšována nejrůznějšími způsoby; jejich instalováním před vyleštěným kovem nebo zrcadlem v bohatších domácnostech nebo pomocí tzv. ševcovských koulí v chudších domácnostech a dílnách
Obr. 4. Na ulici byly svíčky nošeny v lucernách, aby je vítr nezhasil
Obr. 5. Výroba svíček máčením na konci 17. století

Až do 14. století byl v českých zemích svíčkaři zpracováván pouze včelí vosk přírodní barvy, až v roce 1342 bylo v Praze uděleno první privilegium na bělení vosku voskáři Janu Bavorovi pro jeho „dílnu na lití vosku„. Tak se technologie známá dosud jen v Itálii poprvé objevila i v českých zemích a bílý vosk již nebylo třeba dovážet. Tehdy byl vosk bělen na slunci. Voskářů a svíčkařů bylo ve městech ve středověku i v novověku jen málo, protože okruh jejich zákazníků byl velmi omezený. Například k roku 1419 bylo v Praze jen šest voskářů a třináct svíčkařů a podobné počty je možné předpokládat až do třicetileté války, v dalších českých městech se svíčkaři takřka neobjevovali. Výrobci svíček byli často přidruženými členy mydlářských cechů. U pražského královského či císařského dvora jsou doloženi nejvýše dva dvorští svíčkaři.

Obr. 6. Rozsvěcování lustrů se svíčkami bylo často velmi komplikované a zdlouhavé
Obr. 7. Pohled do svíčkařské dílny na výrobu voskovic asi na přelomu 18. a 19. století s ukázkami svíčkařského náčiní a polotovarů

Svíčkaři byli zpravidla zruční umělečtí řemeslníci, kteří zdobili kostelní, pohřební i jiné svíce barevnými plastickými ozdobami – byly to ornamenty, nápisy, znaky, časomíry (měření času podle voskovic je doloženo v Anglii již v 9. století) a další podle konkrétních požadavků objednatelů. V 18. a 19. století byli výrobci voskových svíček nejčastěji označováni jako voskáři, to ukazuje na to, že se zpracování suroviny a výroba svíček soustředily do jedné dílny. Počet osob věnujících se této profesi se ani tehdy výrazně nezvětšoval, přestože v 18. století spotřeba voskovic vzrostla a při slavnostních příležitostech jich mohly být současně zapáleny i tisíce. Například v roce 1779 bylo při jedné slavnostní hostině v Drážďanech zapáleno najednou 14 000 voskovic, jejichž světelný výkon mohl být zhruba takový jako dnes světelný tok asi sto třiceti 100W žárovek. V tehdejší době to byla záležitost mimořádně finančně náročná, a z tohoto důvodu hodná zaznamenání. Ze včelího vosku se rovněž vyráběly kostelní svíce.

Voskařské dílny se vedle výroby svíček také zabývaly i výrobou jiných voskových předmětů – figurky, květy, obaly, votivní předměty apod. To vše se vyrábělo ve voskařských dílnách z včelího vosku až do poloviny 20. století. Například k roku 1871 bylo v Praze činných osm dílen, které zpracovávaly vosk, a do roku 1910 se jejich počet nezměnil. Výroba voskových svíček si zachovává svůj řemeslný charakter i specifický okruh zákazníků až do současnosti. V 19. a 20. století byly již vyráběny i tzv. polovoskové svíčky, kde jádro tvořil lůj či jiný materiál na bázi loje a vnější plášť svíčky byl voskový.

Oblíbené voskové sloupky

Voskové sloupky, známé již ve starověkém Římě, byly ve střední Evropě velmi oblíbeným světelným zdrojem zhruba od poloviny 18. století do poloviny 19. století. Voskové sloupky byly vyráběny ze speciálně upravené voskové hmoty, kdy do včelího vosku byly přidávány pryskyřice a lůj (později také terpentýn či ceresin). Voskový sloupek byl zhotovován metodou několikanásobného protažení dlouhého knotu lázní roztavené voskové hmoty z kotouče na kotouč, dokud nebylo dosaženo žádoucí tloušťky sloupku. Poté byly vzniklé dlouhé voskované knoty řezány na různou délku (asi 1až 2 m) a buď byly stáčeny volně do dlaně, nebo byly navíjeny na speciálně upravené svícny se skřipci. Právě z voskových sloupků byly nejčastěji zhotovovány nejrůznější ozdoby a řemeslníkům, kteří se touto činností zabývali, se říkalo voskotvárníci.

Obr. 8. Svícen na voskový sloupek se skřipcem
Obr. 9. Voskový sloupek bylo možné nosit i jen v ruce
Obr. 10. Ke zhášení svíček byly určeny speciální nástroje – zhasínadla, která měla na konci zpravidla kónickou kovovou čepičku
Obr. 11. Inzerát z roku 1903

Nejlepší z nejlepších – vorvaninové svíčky

Kvalitní, ale mimořádně drahý vosk byl od 18. století získáván také z vorvaniny (spermacet). Vorvanina byla bílá krystalická hmota perleťového lesku, do které bylo nutné přidávat lůj, včelí vosk a nebo později parafin, aby ji bylo možné zpracovat na svíčky. Z této hmoty byly vyráběny svíčky mimořádné kvality, které se vyznačovaly stejnoměrným jasným plamenem a naprostou absencí jakéhokoliv zápachu. Byly podstatně dražší než voskovice, a proto byly používány pouze pro speciální účely, např. pro měření času a také jednotka svítivosti – kandela – byla tehdy odvozována z plamene vorvaninové svíčky.

Lojové svíčky – nejlevnější a nejdostupnější

Po tisíciletí byl lůj nejdostupnějším materiálem pro výrobu svíček. Od starověku byl nejčastěji používán skopový či hovězí lůj, ale bylo možné zvolit jakýkoliv lůj v libovolné směsi. Výrobou lojových svíček jako doplňkovým produktem vedle mýdla se v Evropě od středověku nejčastěji zabývali mydláři (někde zvaní lojovníci), velmi často lojové svíčky ze zbytkového loje vyráběli také řezníci. S obecným rozšířením používání lojových svíček ve střední Evropě v 15. století se tak násobily i počty cechovních sporů řezníků a mydlářů o právo na výrobu lojových svíček. Lojové svíčky byly až do druhé poloviny 19. století vyráběny i přímo v domácnostech, ať již ze surového loje nebo ze zbytků po vyhořelých lojových svíčkách.

Pro lojové svíčky vždy hovořila jejich cena, ale naproti tomu je nutné zcela otevřeně přiznat, že šlo o světelný zdroj, který měl k vyzařování kvalitního světla daleko. Lojové svíčky velmi rychle hořely a při nesprávném hoření navíc odporně páchly (plyn akrolein). Při hoření také rychle okapával lůj, a proto mají svícny na lojové svíčky zpravidla okolo středového tuleje širší misku na zachytávání rozteklého loje, mimo jiné i proto, aby bylo možné surovinu znovu použít. U lojových svíček tak velmi záleženo na kvalitě loje (od středověku nejčastěji směs skopového a hovězího loje), na způsobu jeho zpracování a na použitém knotu.

Po dlouhá staletí zůstávala výroba lojových svíček stále stejná. Změnu přinesla doba na přelomu 18. a 19. století, kdy se začala rozvíjet průmyslová výroba lojových svíček. Byly to právě hromadné výrobny lojových svíček, odkud vyšly podněty k vylepšování kvality lojových svíček a později také impulsy k rozvoji nových svíčkařských hmot na bázi laciného loje. V habsburské monarchii byly zakládány první továrny na výrobu lojových svíček v okolí Vídně, většinou se hovořilo o výrobě hospodářských lojových svíček, a továrny je vyráběly spolu s mýdlem a dalšími produkty, jejichž hlavní surovinou byl lůj. Největší továrnou na výrobu lojových svíček v českých zemích před polovinou 19. století byl pražský závod firmy L. A. Löwy, „továrna na výrobu svíček a mýdla„ (později také výroba stearinových svíček).

Zejména první tři desetiletí 19. století byla dobou, kdy byly do výroby prosazovány nové vynálezy v oboru lojových svíček. Objevovaly se také nejrůznější pokusy o výrobu kompozičních svíček ze směsi loje a vosku. Do vlastní horké lojové hmoty byly také přidávány nejrůznější látky – např. kamenec nebo kyselina sírová, s jejichž přísadou byly svíčky tvrdší a snižoval se jejich zápach. Také v Rakousku byl udělen roku 1826 patent (J. Diedek, M. Weißböck a J. Fischer) na výrobu svíček z loje čištěného minerálními solemi; tyto svíčky s dvojitými knoty byly pevné a nepáchly (tzv. Wiener Meisterkerzen). Ve 20. letech 19. století byly v Anglii a Francii zaváděny první stroje, ve kterých bylo možné současně lít až 400 lojových svíček z vylepšených lojových hmot. Žádný z těchto vynálezů a nových postupů ale nepřinesl kýžený výsledek – lojovou svíčku, která by svými užitnými vlastnostmi připomínala voskovici.

O nových cestách k hledání nového ideálního materiálu pro výrobu svíček budeme hovořit ve druhé části článku v příštím čísle.