150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově

Ing. Jana Kotková,
FCC Public s. r. o.

Kamenickošenovská škola je nejstarší školou svého druhu na světě. Stopadesáté výročí jejího založení zařadila do svého kalendáře světově významných kulturních událostí na rok 2006 až 2007 Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu – UNESCO. Je to poprvé, co se takové pocty dostalo škole „pouze„ střední.

Obr. 1. Budova SUPŠS v Kamenickém Šenově

Česká národní banka při této příležitosti vydala pamětní stříbrnou minci v nominální hodnotě 200 korun.

S historií a současností školy se mohli prostřednictvím děl osobností s ní spjatých seznámit návštěvníci výstavy Sklo a světlo, kterou ve spolupráci se sklářskou školou v Kamenickém Šenově pořádalo od 15. června do 17. září letošního roku Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (část výstavy byla ve dnech 15. 6. až 16. 8. umístěna také v Galerii Design centra ČR). Obě instituce při této příležitosti společně vydaly výpravný katalog Sklo a světlo, 150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově. Oslavy výročí vyvrcholily ve dnech 8. až 10. září 2006 v Kamenickém Šenově mj. sjezdem absolvent V místním sklá byly do konce září 2006 k vidění letošní a loňské maturitní práce zdejších studentů.

Z historie školy

K významnému úspěchu českého skla ve světě nemalou měrou přispěl několikastupňový systém sklářské výuky u nás, který nemá ve světě obdoby. Nezastupitelná pozice v něm patří sklářské škole v Kamenickém Šenově. Mnozí z pedagogů i absolventů této školy ovlivňovali a nadále významně ovlivňují umělecké sklo a patří v tomto oboru mezi světové autority.

Obr. 2. Jan Dvořáček, první učitel a posléze ředitel sklářské školy v Kamenickém Šenově
Obr. 3. Stálá výstava studentských prací (design světelných objektů) v prostorách školy
Obr. 4. Práce absolventů školy ve Sklářském muzeu v Kamenickém Šenově

Založení kamenickošenovské školy si vyžádaly potřeby zdejšího regionu a jeho dlouholetá sklářská výrobní tradice (sklářství se zde začalo rozvíjet již před koncem 16. století). Škola, která vznikla roku 1856 na přání místních výrobců skla, kteří se rozhodli postavit rostoucí zahraniční konkurenci zkvalitněním svých odborných dovedností, měla zajišťovat odbornou přípravu místních malířů a rytců skla a ovlivňovat tak výtvarnou, řemeslnou a technologickou úroveň zdejšího sklářství. Řediteli a učiteli-výtvarníky byli absolventi vysokých uměleckoprůmyslových škol, dílenskými učiteli řemeslně zdatní malíři, rytci a brusiči. Žáci byli připravováni pro malířské a rytecké práce, později přibylo i broušení a pískování skla.

Obr. 5. Dekorativní světelný objekt, tavené sklo a křišťálový jehlan, světelný zdroj: tři LED (autor: Lukáš Pelech, 2004)
Obr. 7. Variabilní systém osvětlení, slinuté ohýbané sklo a kov, světelný zdroj: dvě žárovky (autorka: Anna Voňavková, 2004)
Obr. 9. Stolní dekorativní svítidlo, hutní foukané sklo, světelný zdroj: kompaktní zářivka (autorka: Johana Gabrielová, 2006)

Předchůdcem zmiňované školy byla nedělní škola kreslení pro žáky místní školy, sklářské tovaryše a mistry, založená roku 1839. Učitel Franz Josef Müller (1805–1885), vyučený mistr-malíř skla a absolvent malířské akademie v Praze, zde s technikou malby na sklo seznámil mimo jiné také Jana Dvořáčka, prvního učitele a posléze prvního ředitele odborné školy kreslení a modelování (sklářské školy) v Kamenickém Šenově. První rok měla škola 154 žáků a pouze jednu místnost. Vzhledem k velkému zájmu veřejnosti a rozšíření výuky byl v roce 1859 pro školu zakoupen malý domek. V letech 1862, 1867 a 1873 se škola v rakouských expozicích zúčastnila světových výstav v Londýně, Paříži a Vídni.

Dobré výsledky kamenickošenovské školy uspíšily rozhodnutí založit podobnou školu také v Novém Boru (1870). (pozn.: Zkušenosti z obou škol využili i zakladatelé sklářských škol ve Zwieselu (1904) a Železném Brodě (1920).) V roce 1875 se škola přestěhovala do nové budovy, kterou po četných úpravách a přístavbách využívá dodnes.

Obr. 6. Dekorativní stojanové svítidlo, kované železo a ploché ohýbané sklo, světelný zdroj: žárovka (autorka: Michaela Jančárková, 2004)
Obr. 8. Závěsné účelové svítidlo, lehané sklo a kov, světelný zdroj: dvě kompaktní zářivky (autor: Jan Kopřiva, 2005)

Roku 1880 přešla škola do správy c. k. ministerstva obchodu ve Vídni a stala se z ní státem řízená a podporovaná c. k. odborná škola pro sklářství a kovoprůmysl. Jan Dvořáček se stal jejím prvním ředitelem. Počet vyučovacích předmětů se rozšířil, přibylo oddělení rytí skla. V roce 1882 školu převzalo c. k. ministerstvo kultury a vyučování. V roce 1885 odešel J. Dvořáček do důchodu.

Nový ředitel, vídeňský architekt Leo Chilla (1856–1923), se zasloužil o radikální změny v celkové orientaci školy. Prosadil zvýšení počtu vyučovacích hodin a zavedení nových předmětů (např. účetnictví), zavedl prázdninové kursy malování a rytí skla. Vytvořil školní muzeum se stálou výstavou historických předloh prací učitelů a žáků i zapůjčených konkurenčních výrobků z různých muzeí, které se staly jedinečným zdrojem informací. V roce 1891 se škola úspěšně zúčastnila Jubilejní zemské výstavy v Praze.

V roce 1893 byla škola přejmenována na odbornou školu pro sklářský průmysl. Měla uměleckoprůmyslovou odbornou školu s denním vyučováním pro žáky základních škol, speciální kursy chemie a technologie, veřejně přístupnou kreslírnu a živnostenskou pokračovací školu pro tovaryše a učně.

Obr. 10. Stojanové dekorativní svítidlo, lité sklo a bezešvá ocelová trubka, světelný zdroj: LED (autorka: Pavlína Kořínková, 2005)
Obr. 11. Stolní účelové svítidlo, ploché ohýbané a lepené sklo, světelný zdroj: reflektorová halogenová žárovka (autor: Arťom Semenčuk, 2005)
Obr. 12. Nástěnné svítidlo, foukané sklo a kov (autorka: Miluše Dvořáková, 2001)

V roce 1899 se stal arch. Leo Chilla ředitelem keramické školy ve Znojmě a na jeho místo nastoupil Heinrich Zoff, který zde již dříve učil kreslení. Ze všeho nejdříve musel obhájit právo školy na její další existenci, ohroženou dočasnou odbytovou krizí českého skla na přelomu 19. a 20. století. Místní výrobci, kteří včas nezareagovali na nové požadavky trhu poznamenané secesí, označovali školu za spoluviníka svého neúspěchu. Vídenští úředníci se školy zastali, prosadili celkovou modernizaci technického vybaveni i výuky a přizpůsobení novým potřebám a nárokům trhu. Škola rozšířila a prohloubila spolupráci s místními výrobci a přístavbou školní budovy získala místnosti pro leptárnu skla a vypalovací pece. Na světové výstavě roku 1904 v Sant Louis získala zlatou medaili. V roce 1908 školu převzalo c. k. ministerstvo veřejných prací. Rozšiřování a zdokonalovaní výuky zastavila až první světová válka, kdy bylo vyučování pro nedostatek uhlí dvakrát na delší dobu přerušeno.

Poválečný rozkvět sklářské výroby a zahraničního obchodu brzy vystřídala stagnace a odbytová krize. Po vzniku Československé republiky byly přerušeny dobré styky školy s vídeňským uměleckým prostředím a její vývoj se zpomalil. Postupně škola navázala spolupráci s českým ministerstvem školství a národní osvěty, Státní uměleckoprůmyslovou školou a Uměleckoprůmyslovým muzeem, jejichž představitelé rozvoj české sklářské kultury podporovali. V roce 1918 byla škola přejmenována na německou státní odbornou školu pro sklářský průmysl. Ředitelem se stal Adolf Beckert (1884–1929), absolvent sklářské školy v Novém Boru a Uměleckoprůmyslové školy v Praze, který do školy vnesl „čerstvý vzduch„. Kladl důraz hlavně na estetické zušlechťování skla (ornamentální malby zdobené zlatem, slavnostní broušení, jemné rytiny figurálního charakteru apod.). Na mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži získala škola velkou cenu (Grand prix) a ředitel Beckert zlatou medaili. Jeho odchodu v roce 1926 využilo ministerstvo ke sloučení škol v Kamenickém Šenově a Novém Boru, ale po třech letech se školy opět osamostatnily. Ředitelem byl jmenován nejstarší profesor Hermann Zeh. Po jeho odchodu do důchodu se ředitelem stal Alfred Dorn (1892–1975), absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Mnichově a Umělecké akademie ve Vídni. Pod jeho vedením škola vybudovala Zkušební a výzkumný ústav pro sklářský průmysl a úspěšně se zúčastnila mnoha výstav. V letech 1933 až 1934 se z nepovinného čtvrtého ročníku stala jednoroční mistrovská škola, v roce 1934 škola získala bronzovou plaketu v soutěži o nejkrásnější výrobek z českého skla.

V roce 1937 byly kamenickošenovská a novoborská škola opět spojeny. A. Dorn se stal ředitelem novoborské školy, v Šenově měl zástupce. Další rozvoj výuky přerušila druhá světová válka.

Po skončení druhé světové války a návratu českých sklářů z vnitrozemí byla odborná škola v Kamenickém Šenově znovuotevřena, ale němečtí profesoři nahrazeni českými. Vedení školy přešlo do českých rukou. Ve státní odborné škole sklářské pod vedením absolventa sklářské školy v Novém Boru Josefa Khýna (1919–1993) byla zahájena 1. září 1945 výuka s 26 žáky. Od 1. listopadu toho roku byl správcem a poté ředitelem jmenován absolvent turnovské šperkařské školy a Uměleckoprůmyslové školy v Praze Ladislav Havlas (1907–1988). V roce 1948 byl na sklářských školách v Novém Boru a Železném Brodě zřízen čtvrtý ročník, zakončený maturitou. V Kamenickém Šenově tomu tak nebylo, přestože o maturitní ročník usilovala jak škola, tak představitelé místního průmyslu, kteří navíc – zatím bezvýsledně, požadovali zřízení zvláštního oddělení pro návrháře a výrobce tradičních i moderních lustrů.

Slibný poválečný vývoj sklářského školství netrval dlouho. Začátkem 50. let byl výrazně omezen export skla a následoval pokles výroby, pro kvalifikované skláře nebyla práce. V roce 1952 byly školy v Novém Boru i Kamenickém Šenově pro tzv. nedostatek žáků zrušeny. Obnovou kamenickošenovské školy byl roku 1957 pověřen její bývalý učitel Josef Khýn, kterému se podařilo pro její rozvoj sehnat důležité osobnosti a špičkové odborníky. Pod jeho vedením se v roce 1962 škola osamostatnila (do konce roku 1961 byla pobočkou sklářské školy v Novém Boru) jako střední průmyslová škola sklářská (pozn.: od roku 1981 B>střední uměleckoprůmyslová škola sklářská) a vzniklo samostatné oddělení konstrukce a tvorby svítidel (od roku 1994 design světelných objektů). Ve školním roce 1960/61 se v Kamenickém Šenově poprvé konaly maturitní zkoušky.

Obr. 13. Práce žáků školy z osmdesátých let
a) stojanové účelové svítidlo, sklo a kov (autorka: Johana Chýšková, 1989),
b) stolní účelové svítidlo, foukané sklo, kov (autorka: Kamila Nováková, 1987),
c) stojanové účelové svítidlo, foukané sklo, kov (autorka: Andrea Bažová, 1988),
d) stojanové dekorativní svítidlo, foukané sklo, kov (autorka: Lenka Folprechtová, 1983)

K oddělením broušení a vzorování broušeného skla, tvarování a malování skla a konstrukce a tvorba svítidel přibylo v roce 1969 rytí skla. Tato čtyři oddělení má škola dodnes.

Od začátku 90. let dvacátého století se studenti ve škole postupně seznamují s foukáním skla u mikrovlnné tavicí pece a nad plynovým kahanem, s tvorbou tavených plastik, modelováním plochého skla v elektrické peci, tiskem grafických listů ze skleněných desek (vitrografie) a s dalšími technikami, včetně využití počítačové grafiky.

Po pádu totalitního režimu v roce 1989 se o přestavbu a modernizaci školy významnou měrou zasloužil její první „porevoluční“ ředitel, malíř Karel Rybáček (1931–2006). Toho po odchodu do důchodu v roce 1996 nahradil akad. sochař Pavel Werner (*1942), který vedl školu až do letošního roku. Současným ředitelem střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově je od letošního roku akademický malíř František Janák (*1951), absolvent SUPŠS v Kamenickém Šenově a VŠUP v Praze, který na škole působil od roku 1997 jako výtvarník oddělení broušení skla.

Škola spolupracuje s akciovou společností Preciosa-Lustry, sklárnou bratří Jílků a sklářským ateliérem Petera Ratha v Kamenickém Šenově, sklárnou Moser v Karlových Varech a dalšími firmami, podílí se na mezinárodních sympoziích rytého skla v Kamenickém Šenově, obesílá domácí i zahraniční výstavy skla. Spolupracuje se sklářskou školou v Rheinbachu a dalšími školami, pro své žáky organizuje studijní pobyty, návštěvy škol, muzeí a galerií, je zapojena do evropského vzdělávacího programu studentů a mladých pracovníků Leonardo. V krátkodobých i dlouhodobých (ročních) jedno- i dvouoborových kursech umožňuje studium zahraničním zájemcům o sklo a po vyhodnocení výsledků jim vydává osvědčení o absolvování.

Dne 10. září, během oslav 150. výročí školy, zemřel náhle v ranních hodinách malíř Karel Rybáček, bývalý profesor a ředitel SUPŠS v Kamenickém Šenově. Jako předseda organizačního výboru sjezdu absolventů školy se velmi zasloužil o to, že oslavy i sjezd byly velmi úspěšné. Přípravy i sjezd samotný osobně velmi prožíval a těšil se ze všech setkání se svými bývalými kolegy a žáky. Narodil se v roce 1931. Absolvoval odbornou školu sklářskou v Novém Boru (1945 až 1948) a VŠUP v Praze (1950 až 1955). Celý život zasvětil práci se sklem a pedagogické činnosti. Na sklářskou školu v Kamenickém Šenově přišel v roce 1960 jako výtvarník oddělení malovaného a leptaného skla. Vychoval několik generací studentů, kteří ho ctili a milovali jako moudrého a laskavého učitele. Pedagogické činnosti vždy dával přednost před svou vlastní tvorbou. Přesto vytvořil množství pozoruhodných prací, které nedávno vystavil na souhrnné výstavě ve Sklářském muzeu v Kamenickém Šenově.

Denní studium je čtyřleté, zakončené maturitou.

Závěr

Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově je jedinou střední školou v České republice, ve které se učí obor design světelných objektů. Pod vedením odborných učitelů zde vznikají originální produkty s vysokou úrovní nejen estetickou, ale hlavně technickou. Všechny jsou funkční a vyrobitelné, odpovídají technickým normám (výtvarnicí a vedoucí odd. designu světelných objektů je od roku 2000 Martina Klimošová, absolventka ateliéru designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve Zlíně, která se zaměřuje hlavně na výtvarné využívání klasických i nových materiálů a estetickou úroveň produktů; jejich vyrobitelnost a funkčnost má od roku 1997 na starosti bývalý absolvent zdejší školy, odborný učitel Václav Zeman, pod jehož vedením studenti objekty ve školní dílně zhotovují).

Poté, co redakci časopisu Světlo Václav Zeman v roce 2004 oslovil, zúčastňují se její zástupci každoročně odborných maturit studentů tohoto oboru. O čtyřech vybraných pracích pak na stránkách časopisu Světlo podrobně informují čtenáře.

V článku byly použity informace z publikací o SUPŠS v Kamenickém Šenově od Antonína Langhamera a z tiskových materiálů školy.

Foto: archiv školy (1, 2 ,12, 13), Ing. Jana Kotková (3, 4, 6, 9), Lukáš Pelech, absolvent SUPŠS Kamenický Šenov a nynější student FAMU v Praze (5, 7, 8, 10, 11)