| 145. výročí sklářské školy v Kamenickém Šenově Antonín Langhamer
Autor fotografií: Lubomír Hána Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově ani při stém čtyřicátém pátém výročí svého založení neporušila tradici pravidelně konaných výstav v pětiletých a desetiletých intervalech. Tentokrát se připomenula výstavami v Severočeském muzeu v Liberci a v Glassicentru v Kamenickém Šenově s jednoročním zpožděním, ale o to slavnostněji, navíc k výročí vydala 128stránkovou publikaci se 150 reprodukcemi.  Kdykoliv se tato škola připomíná a hodnotí, upozorňuje se na její zásluhy o rozvoj českého sklářství od poloviny 19. století, jeho ruční výroby a v posledních letech také ateliérové autorské tvorby. Vznikla roku 1856, aby místní rytce a malíře skla učila kreslit a modelovat, protože zdejší výroba založená převážně na dílenské ruční práci právě tyto dovednosti potřebovala, a dala jí tak možnost vyrovnat se konkurenci v zahraničí. Jak ale bylo čím dál tím potřebnější reagovat na proměny životního stylu a vyrovnávat se i s rostoucím podílem strojní výroby, měnila se i školní výuka. Přibývalo v ní všeobecných i odborných předmětů. Připomínají-li se zásluhy školy o rozvoj české sklářské výroby, zapomíná se na její opakovanou snahu ovlivnit také výrobu lustrů. Když škola vznikla, nejdříve se spokojila s tím, že žáky místní obecné školy, své vlastní žáky v řádném denním studiu, sklářské tovaryše i jejich mistry, kteří docházeli v neděli, naučí kreslit a modelovat podle předloh, popř. navrhovat nové dekory s rostlinnými, ornamentálními i figurálními motivy, předurčené pro malbu a rytinu na skle. Malovat a rýt sklo je až do osmdesátých let neučila. Předpokládalo se, že se řemeslu naučí od svých mistrů. První dílny byly zřízeny až v roce 1878, kdy vzniklo oddělení rytí kovových raznic, lití kovů, cizelování a galvanizování s cílem vychovat dělníky a snad i mistry pro výrobce lustrů. Ověskové lustry se zde vyráběly a do mnoha evropských zemí vyvážely již od dvacátých let 18. století. Populární se staly rozmanitými velikostmi a tvary ověsů z českého křišťálového skla. Zdokonalené kovové konstrukce a ozdobné kovové prvky žádali zákazníci až později. V kraji ale odborníci na práci s kovem nebyli. Když počátkem osmdesátých let 19. století škola zřídila oddělení pro rytí a malování skla, znamenité dílenské mistry našla v místě nebo v okolí. Oddělení rytí a lití kovů, cizelování a galvanizování od roku 1878 vedli přední vídeňští medailéři Josef a Johann Würbelové, odborný učitel ze Štýru Sebastian Teysch a akademický medailér z Vídně Karl Pugl. Od roku 1880 se škola jmenovala Odborná škola pro sklářství a kovoprůmysl. Když zájem o absolventy oddělení ustal, bylo toto oddělení zrušeno. Roku 1893 se změnil i název školy; stala se z ní Odborná škola pro sklářský průmysl. S výrobci lustrů spolupracovat nepřestala a ještě ve dvacátých letech minulého století uváděla firmu Elias Palme, největšího místního výrobce lustrů, mezi předními s ní spolupracujícími podniky. Po skončení druhé světové války přišli do Kamenického Šenova první čeští sklářští výtvarníci. Od německých předchůdců převzali školu, obnovili v ní vyučování, navázali na tradice, ale vlastní tvorbou jim dali nový, pro české sklářství dodnes podstatný impuls. Zaměřili se na sklářskou problematiku, ale protože také výroba lustrů měla nedostatek českých odborníků i tvůrčích podnětů, škola chtěla otevřít speciální lustrařské oddělení. Neuspěla s ním přesto, že se její návrh opíral o přesvědčivé, průmyslem zdůvodněné argumenty. Začátkem padesátých let dvacátého století, když byl u nás lehký a spotřební průmysl potlačován, zanikly také sklářské školy v Kamenickém Šenově a Novém Boru.  Nedlouho po zrušení šenovské školy se začalo uvažovat o jejím obnovení. V září 1957 se stala pobočkou Střední průmyslové školy sklářské v Novém Boru (po zrušení výtvarné školy se tam přestěhovala chemicko-technologická škola z Chřibské). Začínala s oddělením konstrukce a tvorby svítidel a malování skla. Vzniklo první oddělení specializované na osvětlovací sklo. V devadesátých letech minulého století bylo přejmenováno na design světelných objektů. Teprve rok po obnovení výuky v Kamenickém Šenově vzniklo oddělení broušeného skla a koncem šedesátých let oddělení rytého skla. V roce 1962 se z pobočky stala samostatná Střední průmyslová škola sklářská. V roce 1981 se přejmenovala na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou. Prvním výtvarníkem lustrařského oddělení byl absolvent železnobrodské sklářské školy a ateliéru prof. K. Štipla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze Stanislav Kučera (1925–1994) a zůstal jím až do roku 1988. Prvním dílenským učitelem byl Vladimír Volšický. V roce 1967 začal s lustrařským oddělením spolupracovat Ing. Petr Malý (*1941), absolvent Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, konstruktér Skloprojektu Praha a konstruktér n. p. Lustry v Kamenickém Šenově. V následujícím roce se stal interním učitelem a je jím dosud. Současně nastoupil nový dílenský učitel Emanuel Černý. V roce 1986 se po Kučerovi stal výtvarníkem oddělení Jaroslav Pulkrábek (1958–1999), absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti a ateliéru tvarovaní strojů a nástrojů Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve Zlíně. Zůstal jím až do své předčasné smrti. Od roku 1997 je dílenským učitelem oddělení Václav Zeman a od roku 2000 jeho vedoucí výtvarnicí Martina Klimošová (*1978), také absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti a ateliéru designu Vysoké školy uměleckoprůmyslové ve Zlíně. Sedmdesátá a osmdesátá léta patrně byla zatím nejúspěšnějším obdobím lustrařského oddělení. Někteří výtvarníci a učitelé, zejména Josef Kochrda, Petr Malý a Emanuel Černý, např. řešili a realizovali osvětlení pro Okresní knihovnu v Jablonci nad Nisou, pro hotel Praha, vstupní halu stanice Karlovo náměstí pražského metra a foyer budovy České národní rady. Také žáci v rámci svých klauzurních a maturitních prací navrhli a realizovali několik zakázek, např. osvětlení svatebních síní v Novém Boru a Rychnově nad Kněžnou. Oddělení ověřovalo pracovní postupy a použitelnost některých již pozapomenutých technik a vyzkoušelo nové technické a konstrukční prvky.  Přes nesnadno přehlédnutelné výsledky však lustrařské oddělení hledá svůj program a na veřejnosti se prosazuje obtížněji než ostatní. Malíři, brusiči a rytci to mají jednodušší. Téměř s každým novým předmětem řeší další, na okolním světě v podstatě nezávislý výtvarný či technologický problém. Skleněnými předměty lze obesílat výstavy, mohou se z nich stát i atraktivní exponáty stálých galerijních expozic. Tvůrci svítidel s podobným přístupem nevystačí. Od svítidel, zdrojů světla a objektů se žádá víc. Většinou neuspokojí jen svou vizuální přitažlivostí. Uživatel chce, aby byly nejen krásné, ale také funkční. Svítidla jsou náročná i na výstavní prezentaci. To je hlavní důvod jejich omezeného podílu na školních výstavách. Snad až letos v Liberci se pro ně vytvořily odpovídající podmínky. Škola od chvíle, kdy obnovila činnost, usiluje o oboustranně výhodnou spolupráci s průmyslem. Lustrařské oddělení proto spolupracuje s Preciosou-Lustry a. s. v Kamenickém Šenově a Rapotínskými sklárnami, ale patrně by mu prospěla ještě těsnější spolupráce s nimi a s dalšími dílnami specializovanými na výrobu svítidel a snad i možnost častěji se podílet na zařizování konkrétních interiérů. Čtyřletý obor Design světelných objektů zakončený maturitou studenty seznámí se základy osvětlovací techniky, elektrotechniky a speciálních technologií konstrukce svítidel a světlem oživených solitérů. Naučí je pracovat s kovy i s plasty, využívat sklo tvarované v huti, stavované a modelované v elektrické peci i zpracované na kahanu, navrhovat a podle vlastních návrhů zhotovovat svítidla. Po absolvování školy se mohou stát mistry, realizátory nebo konstruktéry světelných objektů, restaurátory, řídicími pracovníky a po získání zkušeností i podnikateli nebo se po absolvování vyšší odborné či vysoké školy uměleckého směru mohou věnovat umělecké činnosti. | 
