Franta Anýž (1876 – 1934) – významný český podnikatel, návrhář a výrobce kovových uměleckých předmětů a svítidel

Franta Anýž (1876 – 1934)
– významný český podnikatel, návrhář a výrobce kovových uměleckých předmětů a svítidel

Anýž – pojem pro mnohé neznámý. Ale pro českou hmotnou kulturu neméně významný jako tvůrčí postavy českého uměleckého řemesla, např. Horejc, Sutnar, nebo architekti jako Janák, Hoffman a další. Franta Anýž byl nejen činný výtvarník – návrhář uměleckých i užitných předmětů, precizní šperkař a cizelér, ale také zakladatel velkého kovozpracujícího závodu v Praze, schopný organizátor a osobnost účastnící se společenského života Prahy. Jeho vysoká profesionalita návrháře a výrobce předmětů uměleckořemeslné hodnoty mu získala věhlas u předních architektů, s nimiž spolupracoval v první třetině 20. století.

Anýžův výtvarný názor byl ovlivňován dobou a osobnostmi, se kterými spolupracoval. Oproštění se od historismů 19. století se projevilo na přelomu století, svěžím novým slohem se stávala secese. Více než v architektuře samotné se její dekorativní styl uplatnil v doplňujících výtvarných oborech. Francouzská florální secese, vliv geometrické secese vídeňské a tvorba skupiny výtvarníků z Darmstadtu podstatně ovlivnily a podnítily obnovu českého uměleckého řemesla. Uměleckoprůmyslové muzeum a Uměleckoprůmyslová škola v Praze tehdy vypisovaly tematické soutěže a v podstatě tím dokázaly povznést kvalitu řemeslného zpracování předmětu na vysokou výtvarnou i řemeslnou úroveň. Obyčejný užitný předmět byl z nevýraznosti anonymního tvarování znovu pozvednut k dokonalosti výjimečného artefaktu kvalitním řemeslným zpracováním podle výtvarného návrhu.

Talentovaný Franta Anýž byl po vyučení modelářem a cizelérem v Komárovských železárnách, proslulých velmi kvalitní uměleckou litinou, doporučen vrchností k dalšímu studiu. Na Uměleckoprůmyslové škole v Praze roku 1892 vstoupil nejprve do tříleté všeobecné přípravky profesora Celdy Kloučka, učitele dekorativního modelování. Poté pokračoval na téže škole ve studiu u profesora Emanuela Nováka, v ateliéru zaměřeném na umělecké zpracování kovů. Posluchači školy museli být schopni nejen předměty kvalitně navrhnout, ale také je vyrábět podle návrhů architektů. Byli Novákem vedeni k preciznímu zvládnutí řemeslných technik a zároveň k dokonalému výtvarnému výrazu. Měli tím kultivovat i své zadavatele – nyní bychom je nazvali investory. Citlivě uměřená dekorativnost Anýžových návrhů původně vycházela z novoklasicismu i z florální secese.

Školu absolvoval v roce 1899 a rok na to obdržel od pražského magistrátu stipendium. Podnikl studijní cestu po Německu a do Paříže, tehdejší Mekky stříbrníků a zlatníků. Tam byl oslněn Světovou výstavou, hýřící nejnovějšími kreacemi uměleckého průmyslu, a seznámil se s prací světově proslulých pařížských šperkařů, Laligua, Faberguea a dalších.

Po návratu do Prahy si zařídil první ateliér ve svém malém bytě v Žitné ulici. Spojil se s vynikajícím cizelérem a spolužákem z UMPRUM Prokopem Nováčkem a ještě v roce 1900 založili společný Umělecký ateliér pro průmyslové práce kovové v Táborské ulici.

Brzy začal spolupracovat i s architekty a měl tolik zakázek, ať už se to týkalo mříží, kování nebo svítidel, že vznikaly problémy s jejich včasným dodáváním. Například pro architekta Bedřicha Ohmanna zhotovili barokní modely kování pro císařský hrad ve Vídni, pro Mistra Kubelíka zakázkové tepané lustry pro jeho zámecké sídlo v Rýchorách.

Franta Anýž si postupně získával renomé v pražských uměleckých kruzích. Jeho sňatek s Pavlou Schnirchovou koncem roku 1901 byl šťastným krokem. Její věno mu přineslo značnou finanční částku na dobudování ateliéru – firmy a otevřelo cestu k dalším důležitým společenským stykům. Mohl proto v roce 1902 přestěhovat svůj ateliér do ulice Na Moráni a rozšířit ho pro další kovozpracovatelské obory.

Z Anýžova pečlivě vedeného pokladního deníku jsou zřejmé i jeho rozšiřující se společenské styky s elitou české společnosti, Hynaisem, Hellichem, Kubelíkem, Strettim, Kafkou, Bílkem a dalšími.

Díky jeho výtvarným a organizačním schopnostem firma vzkvétala, a proto ji roku 1906 přestěhoval do Senovážné ulice. Zde pracovalo již patnáct dělníků. Firma měla vlastní elektrický soustruh, brousicí a lešticí stroj i nezbytnou galvanizovnu. Rostl také počet externích spolupracovníků, bylo jich kolem třiceti. Přední architekti, J. Kotěra, A. Balšánek, O. Polívka, J. Fanta a jiní, mu dávali zakázky na vybavování interiérů a exteriérů staveb kovovými doplňky.

Objemnými a finančně důležitými se staly zakázky na vybavení novostavby pražského Obecního domu (obr. 1), Národního domu na Smíchově, Vinohradského divadla, divadla v Plzni a dalších významných staveb. Zdobil je kovovými tepanými mřížemi, lustry, kandelábry, kováním podle požadavků architektů a podle svých vlastních návrhů. Byl u něho objednán také stříbrný relikviář pro Svatovítský chrám v Praze, monumentální Ukřižování pro mohylu Míru u Slavkova (obr. 2) atd. Roku 1908 se zúčastnil svými výrobky, vystavenými ve vlastním malém stánku, pražské výstavy Architektura a inženýrství, kde byl oceněn stříbrnou medailí.

Podstatnou součástí Anýžovy produkce se postupně stávala svítidla. Byly to nejen výtvarné artefakty do význačných interiérů, navrhovaných architekty, ale také svítidla pro domácnost. Intuitivně odhadl novou situaci ve světelných zdrojích a již od roku 1911 začal vytvářet v malých sériích elektrická svítidla pro domácnosti. Podle jeho pečlivě vedených dílenských knih je možné rozpoznat, kdy a kolik kusů bylo od kterého jeho vzoru vyrobeno.

V roce 1910 koupil v Praze VII – Holešovicích pozemek v ulici U Průhonu č. 34, na kterém chtěl postavit moderně koncipovaný kovozpracující závod. Autorem projektu továrny byl známý pražský architekt Antonín Engel. Na pozemku o rozloze 2 390 m2 byl nejprve vybudován výrobní objekt, dům o třech podlažích s výrobními sály pro kovosoustružníky, kovotlačitele, zámečníky, brusiče, cizeléry a malou galvanizovnu. Součástí stavby se posléze stal také ateliér a obytný dům.

Všechny stavby byly od samého počátku vybaveny elektrickým osvětlením, plynem a tekoucí vodou, bylo pamatováno na dobré sociální vybavení pro zaměstnance podniku. Závod vzkvétal a brzy zde pracovalo 60 dělníků, vedených mistry jednotlivých odborných oddělení.

Rozvoj výrobního závodu byl přerušen 1. světovou válkou. Také Anýž musel v srpnu 1914 narukovat na ruskou frontu, kde byl již v zimě zajat. Nakazil se malárií a vzápětí byl jako válečný invalida vyměněn zpět do Rakouska. Koncem února 1918 se vrátil z války a musel se nejprve věnovat vzniklým finančním problémům, neboť na továrně byl vázán dluh 150 000 korun. S pomocí přátel a příbuzných se mu ho podařilo zaplatit.

Pro rozšiřující se vlastní poválečnou výrobu zřizoval Anýž ve 20. letech firemní vzorkové prodejny. První byla v Praze na Národní třídě, další později následovaly v Brně, Ostravě, Bratislavě a Teplicích. V jejich nabídce postupně začal převažovat široký sortiment svítidel, která se od poloviny 20. let s rozvojem elektrického osvětlení stávala velmi žádaným artiklem. Samozřejmě byla ještě doplňována drobnou odlévanou uměleckou plastikou a užitnými uměleckými předměty. Svítidla pro domácnost byla společnou prací Franty Anýže a jeho ženy Pavly, která se sama věnovala navrhování a šití textilních součástí lamp a lampiček do měšťanských interiérů.

Tvorby zcela nových, účelových svítidel se od konce 20. let ujal jeho syn – ing. Jaroslav Anýž. Jeho svítidla tvořila zcela svébytnou část Anýžovy produkce. Byl vydán jejich katalog, neboť tato moderní a tvarově jednoduchá a účelná svítidla velmi dobře doplňovala soudobé puristické a funkcionalistické interiéry. Pod označením IAS (Inženýr Anýž Světla) jich většinu navrhl sám ing. Jaroslav Anýž. Některé návrhy svítidel pocházely také od meziválečného odborníka a propagátora úsporného a zároveň účelného elektrického osvětlení ing. Miloslava Prokopa, který se stal odborným konzultantem Jaroslava Anýže. Expanzí elektrických svítidel ve 30. letech se jejich výroba stále rozšiřovala na mnoho typů stropních, nástěnných a stolních. Význačná byla čs. patentem chráněná „bezestinná operační lampa“ (obr. 4), vyráběná až do druhé poloviny 40. let.

Roku 1926 dokončil Franta Anýž u své továrny na ploše 300 m² stavbu slévárny, největší ve střední Evropě. Mohl v ní odlévat velké zakázky našich předních sochařů a architektů a takřka všechny významné bronzové plastiky a reliéfy. Byly zde odlévány sochy prezidenta Masaryka, socha prezidenta Wilsona, Myslbekova socha Krista pro Hannauerovu hrobku, Bílkova socha pro hrob Otokara Březiny, podle Vosmíkových modelů sochy zavraždění sv. Václava a českých patronů pro Starou Boleslav. Dále to byla také bronzová vrata do pražského Svatovítského chrámu podle návrhu sochaře O. Španiela, model i socha motocyklového závodníka sochaře Švece atd. Velké množství vybavení správních a veřejných budov, bank, nádraží, radnic, divadel, zámků a dalších objektů, nyní zdánlivě anonymních, je z Anýžovy produkce. Není divu, že si jeho práci stále objednávali významní architekti. Pro J. Gočára vyráběl všechny kovové doplňky kostela sv. Václava ve Vršovicích včetně oltáře a velkého kříže. Pro architekta Františka Roitha zhotovil veškeré kovové, výtvarně pojednané interiérové doplňky, svítidla, mříže, zábradlí a kryty radiátorů pro Městskou knihovnu v Praze a byt primátora, radnici a posléze i pro budovu Živnostenské banky na Příkopech (nyní ČNB).

Bohužel, na chodu Anýžovy továrny se také projevila krize na počátku 30. let. Anýž začal po roce 1932 vyrábět na sklad – aby nemusel propouštět své kvalifikované dělníky. Jeho situaci zhoršovali pomalu platící nebo vůbec neplatící zákazníci (např. sochař O. Španiel mu dlužil 130 000 korun).

Roku 1932 převedl Anýž firmu na veřejnou obchodní rodinnou společnost a její název změnil na FRANTA ANÝŽ A SPOL. Na jejím řízení a provozu se začali podílel jeho synové Jaroslav a František i manžel jeho dcery. Jeho zdraví, podlomené válečným onemocněním (Basedowa nemoc), se začalo zhoršovat. Nemoci podlehl v sanatoriu v Tatranské Poliance roku 1934.

Svítidlo má průměr zrcadla 800 mm. Celé je řešeno s největším ohledem na sterilnost. Reflektor je kovový, chromovaný, s přesně provedeným tvarem, takže světlo ze žárovky se odráží v žádaném směru a dopadá na operační pole a poskytuje rovnoměrné osvětlení o intenzitě přes 8 000 luxů na operačním poli o průměru 30 cm. Nebezpečí přerušení operace náhodným zhasnutím světla je vyloučeno použitím dvouvláknové žárovky; hlavní vlákno 150 W je pro napětí buď 120, nebo 220 V. Druhé vlákno 100 W je napájeno z baterie 12 nebo 24 V a přepnutí v případě jakékoliv poruchy se stane ručně nebo automaticky. Reflektor je z bezpečnostních důvodů zespodu chráněn netříštitelným sklem Thorax.

Po jeho smrti pokračovala továrna v částečně omezeném provozu. Ještě koncem 30. let získala významné státní zakázky – odlití bronzové sochy generála Štefánika podle návrhu sochaře B. Kafky a velkého bronzového lva k pomníku pro Bratislavu. Již takřka stabilizovaný chod továrny byl opět přerušen válkou. I v té době v omezené míře pokračovalo lití uměleckých odlitků a dílů sériových svítidel. Právě tak jako mnoho ostatních, byla i firma Franta Anýž k 1. 3. 1948 zcela bez náhrady znárodněna. Celá firma byla začleněna do Závodů umělecké výroby – ZUKOV. Tak nastal konec jedné proslulé české firmy.

V roce 1991 byla bývalá slévárna a její přidružené provozy závodu ZUKOV zcela zrušeny. Dědicové Franty Anýže totiž neměli v rámci restitučního řízení nárok na vrácení majetku, a proto nemohli, ač chtěli, navázat na kvalitní kovovýrobu zvučného jména Franta Anýž.

NTM by rádo získalo do svého sbírkového fondu Anýžovu bezestinnou lampu, případnou nabídku adresujte na autorku článku nebo do redakce.