Světelný design v kostce – Část 27 - Festival Lunchmeat

Festival pokročilé elektronické hudby a nových médií Lunchmeat, servírující hudební a vizuální delikatesy, završil sedmý ročník svým dosud největším a nejpestřeji koncipovaným hlavním večerem.

Jak se vaří luchmeat

Velké ambice a plány ale měl už od svých prvopočátků. Jeho ředitel a hlavní dramaturg Jakub Pešek dal základy mezinárodní události, která v Praze kontinuálně představuje špičkové umělce z celého světa, a přitom prošlapává nové cesty sympaticky pionýrským a nadšeným způsobem. Z akce pro několik stovek diváků vybudoval přehlídku, jejíž program zhlédne několik tisíc lidí. V českém kontextu si také připsal minimálně dvě zajímavá prvenství. Hned s prvním ročníkem založil tradici uměleckých rezidencí, které dávají vzniknout novým spolupracím mezi světovými hudebníky a vizualisty, a ve zdejším prostředí poprvé představil i koncept původně guerillových, později oficiálních videoprojekcí ve veřejném prostoru města.

Pro světelné fajnšmekry jsou tvorba Lunchmeatu a s ní přímo spojená estetika Lunchmeat festivalů zajímavé svým přesahem do oborů scénografie a pokročilého světelného a projekčního designu. Zahrnuje na jedné straně velmi progresivní techniku a postupy, jako je laser a videomapping¹), experimentování s novými projekčními materiály včetně holografických, interaktivní prvky a real-time²) generovanou grafiku, na druhou stranu často představuje umělce – vynálezce vycházející z DIY kořenů, kteří konstruují vlastní zařízení a také restaurují a nově využívají potenciál analogu a primárních digitálních jevů, jako je např. zpětná vazba.

Obr. 1. Lunchmeat festival 2013 – Frances Sanderová (UK), živá digitální malba v podzemí Veletržního paláce, Studio Hrdinů (foto: Dita Havránková) 2010 až 2012: Prague Lightbombing

Všechny tyto postupy se různým způsobem promítly do festivalových AV setů³), výsledků tvůrčích rezidencí, intervencí do veřejného prostoru, ale i do vizuálního ztvárnění míst konání, jak festival rostl a kladl větší důraz na atmosféru a celkový prožitek diváků.

Už na prvním festivalu se začaly rýsovat základní dramaturgické kontury hudebního a vizuálního směřování Lunchmeatu. Krom mezinárodního přesahu a práce s veřejným prostorem jej charakterizuje inovativní dramaturgie, osobitá vizuální identita a prosazování minoritních až experimentálních žánrů. To je provázeno i vyhraněným postojem ke střednímu proudu, pozicí na hranici undergroundu a bojem o každého diváka. Zdá se, jako by se festival do současné podoby formoval v tříletých cyklech, které stojí za bližší pozornost.

Obr. 2. Lunchmeat festival 2014 – Vetřelci a volavky, Opuka (CZ), projekce na betonový monolit Rovnováha od Josefa Klimeše, Barrandovský most (foto: Dita Havránková)

2010 až 2012: Prague Lightbombing

Vůbec první Lunchmeat festival v březnu 2010 trval pět dní a jeho hlavní program hostila smíchovská MeetFactory. Doprovodný program nabídl veřejné přednášky a tvůrčí dílny v galerii NoD. Publikum zde dostalo možnost poznat tvůrce osobně ještě před tím, než je uvidí na pódiu. Festival získal akademický rozměr a započal snahu o popularizaci digitálních forem a vzdělávání laického a odborného publika, která přerostla v jeden z jeho zásadních dlouhodobých cílů.

Vrcholem programu prvního Lunchmeatu bylo vystoupení amerického producenta Nosaje Thinga, kterého vizuálně doprovodil Romain Tardy (Aalto), jeden ze zakládajících členů už tehdy legendárního francouzského VJského uskupení AntiVJ. Pro toto společné vystoupení Tardy navrhl promyšlený scénografický koncept, založený na matematicky přesném videomappingu. Pult pro hudebníka i celý zadní plán pódia posázel polystyrenovými bloky uspořádanými do symetrické matrice. Vzniklé stěny precizně vymappoval projekcí.

Obr. 3. Lunchmeat festival 2015 – výstava Editions of Light, Candas Sisman (TR) – NoiseFloor, bývalé městské lázně na Bubenské 1 (foto: Dita Havránková)

Promítal minimalistické černobílé grafické kompozice bořící perspektivu obou zdánlivě monolitických ploch, které proměnil v mnohotvárný 3D objekt. V době, kdy byla většina mappingových projektů dosud v plenkách, šlo o přelomovou spolupráci. Dokument o ní je k vidění na Vimeo kanále Lunchmeatu.

Vřelé přijetí prvního ročníku i značný ohlas, který vzbudil výsledek rezidence na mezinárodní scéně, dodaly Lunchmeatu sebevědomí k pořádání dalších dvou ročníků. Ty sice zůstaly věrné svým prvotním místům konání, zároveň se ale začaly šířit do prostoru města ve formě guerillových projekcí. Tým vybavený agregátem, projektorem a zvukem zastavoval u vytipovaných objektů a urbanistických ploch, aby je alespoň na krátkou dobu proměnil v plátno. Pilotní projekt dostal název Prague Lightbombing a ukázal umělce pracující s nástrojem Tagtool⁴), speciálním druhem tabletu umožňujícím živou digitální malbu. V další sérii outdoorových projekcí představil klasické ilustrátory, jejichž kresby byly v reálném čase snímány kamerou a přenášeny na fasády domů.

Obr. 4. Lunchmeat festival 2015 – oficiální zahájení, Robert Henke (DE) – Lumière II, České muzeum hudby (foto: Dita Havránková)

2013 až 2015: nové perspektivy

Pro čtvrtý ročník festivalu organizátoři hledali novou lokaci. Našli ji v industriálně strohém prostoru bývalého kina Veletrhy v podzemí Národní galerie v Praze - Veletržního paláce, rezidentním prostoru Studia Hrdinů. Netušili, že se zde zabydlí na celé tři po sobě následující ročníky. Místo se stalo novou výzvou co do vizuálního zpracování a otevřelo také možnost přivést na festival více lidí. V roce 2014 se proto pořadatelé rozhodli rozdělit hlavní program do dvou na sebe navazujících večerů. Riskantní gesto však nenašlo dostatečnou odezvu a hlavně první večer se potýkal s menší diváckou účastí. O rok později už byl celý hlavní program znovu vměstnán do jediné nabité noci.

Výsledkem umělecké rezidence byl v roce 2013 společný projekt tureckého studia NOHlab s britským hudebníkem Clarkem, založený na experimentu s holografickým efektem projekcí, který pro Lunchmeat zahájil éru výzkumu nových projekčních materiálů. Výraznou proměnu zaznamenaly projekce ve veřejném prostoru – původně guerillový⁵) koncept Lightbombing ještě naposledy zasáhl ulice Prahy, tentokrát přehlídkou českých tvůrců zabývajících se generovanou grafikou. O rok později se však zásadně proměnil ve spolupráci se známou iniciativou Vetřelci a volavky, upozorňující na zapomenuté monumenty socialistického realismu.

Obr. 5. Lunchmeat festival 2015 – hlavní večer, Robert Seidel (DE) & Andy Stott (UK) – laserová projekce do ovladatelného tylového oblaku deformovaná odrazovou fólií (foto: Petr Klapper)

Lunchmeatem zvolení vizualisté na jeden večer proměnili trojici takovýchto objektů živě odbavovanými animacemi. Každé z těchto performancí předcházela komentovaná prohlídka. Festival také rozšířil program o výstavu Editions of Light, konanou v The Chemistry Gallery. Představila se řada českých a slovenských tvůrců zabývajících se médii světla, videa a laserové projekce.

V roce 2015 se festival v doprovodném programu na skok vrátil do NoDu, kam pozval italskou skupinu fuse^* s vizuálně nabitou show Ljós, hravě překračující hranice uměleckých disciplín a kombinující závěsnou akrobacii, hudbu a interaktivní projekci. Znovu se také podařilo otevřít divákům novou, neobvyklou a dosud málo prozkoumanou lokaci. Druhý ročník výstavy Editions of Light se z The Chemistry Gallery přemístil jen o několik desítek metrů dál do bývalých městských lázní na Bubenské 1. Zchátralý a opuštěný prostor se na pět dní propůjčil expozici s mezinárodní účastí a přilákal bezmála tisícovku návštěvníků.

V tomtéž roce také festival zařadil do programu oficiální zahájení, samostatné audiovizuální představení předznamenávající hlavní program. Pro jeho první edici zvolil důležité jméno světové audiovizuální scény – tvůrce hudebního softwaru Ableton a laserového experimentátora Roberta Henkeho. Ve světové premiéře představil site-specific verzi svého úspěšného představení Lumière II – kompozici pro kvadrofonní zvuk a dva lasery. Po dlouhých vyjednáváních se podařilo představení uspořádat v Národním muzeu – Českém muzeu hudby na Malé Straně.

Obr. 6. Lunchmeat festival 2016 – oficiální zahájení, Koreless (UK) & Emmanuel Biard (UK) – The Well, Národní galerie v Praze – klášter sv. Anežky České (foto: Dita Havránková)

2016: návraty ke světlu

Letošní rok byl pro Lunchmeat znovu poměrně přelomový. Přinesl zdokonalení některých programových celků a také vycizelování toho, čeho skutečně je a není možné dosáhnout co do programové a dramaturgické šíře.

Oficiálnímu zahájení festivalu se dostalo druhého úspěšného opakování, tentokrát v komplexu Národní galerie v Praze – klášteře sv. Anežky České. Odpolední program v klášterních zahradách korunoval večerní koncert v kostele sv. Salvatora, který nabídl monumentální laserovou show The Well od britského hudebního skladatele Korelesse a jeho krajana, vizualisty Emmanuela Biarda.

Festival znovu po třech letech změnil místo konání svého hlavního večera. Přesunul se na Bubenskou 1 do budovy bývalých Elektrických podniků, kde během jediného večera představil více než čtyři desítky hudebníků a vizualistů z celého světa. Aby takto nabitou akci bylo vůbec možné uskutečnit, musel probíhat zároveň na třech pódiích, ale také mírně redukovat svůj doprovodný program. Výstavu tak nahradily interaktivní instalace roztroušené po labyrintu chodeb a sálů budovy.

Nový koncept dostaly také venkovní projekce, a to díky spojení s kopřivnickou firmou LumiTRIX, která poskytla svou unikátní outdoorovou projekční techniku pro provoz experimentálního mappingového prostoru Lumiverse v ulici Milady Horákové a na zdi Expo 58 na nábřeží Kapitána Jaroše. Projekt byl oficiálně zaštítěn městskou částí Praha 7 a nabídl českým a světovým umělcům možnost permanentně prezentovat svá díla ve veřejném prostoru.

Obr. 7. Lunchmeat festival 2016 – hlavní večer, BlurBoyz (HU) & Legowelt (NL), laserový paprsek násobený důmyslnou soustavou zrcadel (foto: Camille Blake)

Dekonstrukce a popření plochy

Sledování Lunchmeat festivalu v uplynulých sedmi letech nabízí zajímavý vhled do proměny trendů v současném novomediálním umění, zahrnujícím projekce a světelný design. Dobře to ilustruje vývoj formy i obsahu výsledků jednotlivých uměleckých rezidencí. Obecně lze s postupem času pozorovat posun k expresivním a abstraktním formám, a především absolutní proměnu přístupu k tomu, co je chápáno jako projekční plocha. Žádný z umělců v tvůrčí rezidenci nepoužil projekční plátno v klasickém slova smyslu – vždy se naopak prosadil inovativní a často poměrně radikální přístup ke scénografickému, materiálovému i obsahovému řešení projekcí a světel.

Už první vizuální rezident Tardy pracoval s dekonstrukcí klasické projekční plochy, což je princip, který se později v obměnách prosadil i u všech dalších rezidentů. Španělský kolektiv Niño Viejo ji rozdělil do řady vertikálních pruhů rozprostřených do nesourodé panorámy, Florence Toová ji zase rozbila do soustavy různě velkých polygonálních rámů zavěšených v rozdílných hloubkách prostoru. Turecké studio NOHlab pro své projekce použilo tři rozměrné plexisklové boxy naplněné syntetickým kouřem. Japonská scénografka Shizuka Hariuová ve spolupráci s francouzským vizualistou desaxismundi a česko-ruským světelným duem Pufler – Berzon připravila monumentální organický stage design⁶) z pletiva a tylu, do kterého byla zakomponovaná audioreaktivní světla. Německý vizuální umělec Robert Seidel navrhl jako základ stage designu mohutný oblak z tmavého tylu ovládaný dmx motory a větráky. Do něho laserovou projekcí kreslil prostorové sochy, laserový paprsek přitom rozbíjel pomocí vkládaných světlovodivých předmětů, ale také o horizont scény, tvořený speciální odrazovou fólií. Maďarské studio BlurBoyz v zatím poslední rezidenci zašlo v dekonstrukci projekční plochy ještě dál. Stejně jako předtím Seidel jeho členové použili jako hlavní zdroj světla paprsek laseru, podpořili jej ale také projekcí a stroboskopy. Projekční plochu tvořila vymappovaná soustava zrcadel nainstalovaných nad hudebníkem, na jeho pultu a na ochozech sálu. Paprsky tříštěné a přesně směrované od zrcadla k zrcadlu v některých chvílích dokázaly zaplnit celý prostor. Podle slov autorů bylo jedním z hlavních cílů této instalace zbořit zažitou představu o tom, jakým způsobem sledujeme audiovizuální představení. Tuto myšlenku letos dovedlo do maxima uskupení Amnesia Scanner. Při svém AV setu zaplnili sál Elektry syntetickou mlhou, takže divák po chvíli zcela ztratil pojem o konturách prostoru a mohl se nechat pohltit sugestivní kombinací kvadrofonního zvuku a s ním synchronizovaných stroboskopů a světel.

Cesty k abstrakci

Proměna vnímání projekční plochy a prostoru souvisí s vývojem technologií a experimentováním s novými projekčními materiály. Ruku v ruce s tím se mění i výrazové prostředky tvůrců a obsah, který jejich díla nesou. V současných experimentálních žánrech lze pozorovat pozvolnou tendenci k abstraktnímu vyjádření.

Znovu si lze vzít za příklad festivalové rezidence. Je patrná cesta od matematicky přesného Tardyho mappingu přes fragmentování obrazu v rukou Florence Toové i Niña Vieja, holografické pokusy studia NOHlab, digitální krajiny Shizuky Hariuové a desaxismundi až k organickým laserovým sochám Roberta Seidela promítaným do tylového oblaku, evokujícího počasí a přírodní živly, a k zrcadlové matrici v podání BlurBoyz. Zde už výsledné dílo zcela rezignuje na promítaný obsah – grafika je redukována na nosič světelné informace, vrací se k primární funkci světla jako média, pracuje s jeho barvou, intenzitou a odrazem v prostoru.

Zajímavá je i shoda v práci s lomem a odrazem paprsku v posledních dvou případech. Ať už jde o fólii v instalaci Roberta Seidela, nebo zrcadla ve scénografickém řešení BlurBoyz. Je to princip, který stojí v přímém protikladu k tendenci maximalizovat počty světelných a projekčních zdrojů, patrné ve většině komerčních realizací. Zde je vůle naprosto opačná – s jediným zdrojem světla vytvořit co možná nejkomplexnější vizuály, a to díky možnosti je odrážet, násobit a tříštit pomocí různých odrazivých ploch.

Podobně jako u festivalových rezidentů lze technologický, formální i obsahový vývoj sledovat i u vizuálních a novomediálních umělců, kteří doprovázejí vybrané hudebníky ve festivalových AV setech. Lunchmeat dosud představil pestrou škálu tvůrců, ať už se zabývají interaktivními technologiemi, tagtoolovou malbou, generovanou grafikou, 3D animací, recyklováním nalezených materiálů, jako např. starých analogových filmů, nebo real-time projekcí tvořenou snímáním skutečných textur a materií. Více než kdy dříve se prosazuje laserová projekce, zároveň je ale možné pozorovat návrat k něčemu, co by bylo možné nazvat primární funkcí světla. Jedním z projektů, které nabídl zatím poslední Lunchmeat festival jako světovou premiéru, byla společná performance amerického hudebníka Petera Kirna s českou světelnou designérkou Gabrielou Prochazka, nazvaný Noumena. Prochazka zvolila velmi minimalistický a klasický setup7 založený na dvou světelných zdrojích a čelní projekci. Přes takto uměřené prostředky dokázala velmi objevně využívat základní potenciál světla a jednotlivých barev, jejich mísení, prolínání a vzájemné vztahy.

Všechny další reality

Festival Lunchmeat má potenciál vyrůst z evropského festivalu v akci světového formátu. Uvidíme, jak si poradí s výzvou udržet nadčasovou a inovativní dramaturgii, a přitom nadále nabývat na objemu. Velkým cílem, kterému naplno otevřel dveře zatím poslední ročník, je přilákat do Prahy zahraniční publikum. Progresivní obory, jako jsou nová média, ale svým překotným vývojem přinášejí výzvy stále nové. Ne náhodou se na letošním ročníku Lunchmeat festivalu vůbec poprvé představil AV set, který ke generování vizuálního obsahu používal virtuální prostředí, konkrétně herní engine, odbavovaný přes zařízení Oculus Rift. Počkejme si, co přinesou ročníky další.

Slovník pojmů:

1. (video)mapping: úprava projekce pomocí softwaru tak, aby přesně pokrývala určitý objekt nebo plochu
2. real-time: zpracování zvukových nebo obrazových dat v reálném čase
3. AV set: synchronizované hudební a vizuální vystoupení jednoho tvůrce nebo v umělecké spolupráci
4. Tagtool: zařízení s dotykovou plochou a speciálním perem umožňující real-time digitální malbu
5. guerillová projekce: neohlášená videoprojekce na urbanistické plochy ve veřejném prostoru
6. stage design: scénografický návrh pódia nebo jiného prostoru pro vystupující stage: scéna, pódium, prostor pro audiovizuální produkci
7. setup: počty, rozmístění a nastavení světel, projekcí, popř. dalších zařízení na scéně

---

Článek v elektronické listovací verzi časopisu Světlo č. 6/2016 naleznete zde.