Světelný design v kostce – Část 26 – O zkušenostech ze svícení v nedivadelních prostorech

Dlouho jsem pochyboval o tom, zda mám vůbec co napsat, co mohu sdělit a mám-li co předat. Nakonec ve mně převládlo srdce TECHNIKA a mou snahou v následujících řádcích bude podělit se o zkušenosti s touto profesí, ať už z pozice divadelního osvětlovače, světelného designéra, technického ředitele, či – ač obyčejného, tak o nic méně důležitého technika. A tím také začnu.

Obr. 1. Nasvícení představení ANGEL-y Lucíy Kašiarové a Vandy Hybnerové v hale 30 Studia ALTA

Když si zadáme do vyhledávače heslo „divadelní technik“, téměř žádnou definici nenajdeme. Drobná zmínka o osvětlovači je na internetových stránkách České televize v slovníčku divadelních profesí: „Divadelní technik, který používá světla k osvětlování jeviště. Řídí se tzv. světelnou režií. Světlo na jevišti má velmi důležitou úlohu – vytváří celkovou atmosféru každého jednání a jednotlivých výstupů zpěváků či sboru na jevišti.“

Z mého pohledu by dobrý technik měl zvládat pracovat s jakoukoliv běžnou technikou, ať jde o světelnou, zvukovou, či obrazovou. Myslím tím znalost názvosloví, adekvátní manipulaci, zapojení, popř. i jednodušší opravy. Stejně tak by měl ovládat i základní nasvícení, nazvučení, nastavení projekce, to vše v rozumném časovém rozmezí. Správný technik by měl být také vybaven základními nástroji, a to víceúčelovým nožem s kleštěmi, baterkou či tzv. čelovkou (je to ovšem návykové), a dostatečnými improvizačními schopnostmi. (Také by měl mít neutuchající touhu po rozšiřování svých znalostí a zkušeností a najít si k tomu cestu.) Je pravda, že v naší praxi se setkáváme, hlavně v kamenných divadlech, spíše s rozdělením: technik osvětlovač, technik zvukař, technik na projekce, technik na scénu/dekorace. Nejednou jsem se o tom přesvědčil v regionech, kde nejčastějším případem je jeden („univerzální“) technik na vše, a bývá to nejčastěji spíše zvukař. O to příjemnější je natrefit na šikovného, opravdu univerzálního technika. I kdyby byl totiž technický ředitel (ať prostoru, či festivalu) sebelepší, když ho technici nepodrží, není výsledek nejvalnější.

Obr. 2. Takzvaná nová zkušebna, tedy hala 23, slouží zejména jako zkušebna, ale i prostor pro přednášky či prezentace

Moje cesta se Studiem ALTA

Rád bych se se čtenáři podělil o zkušenosti z mého působení v prostoru Studia ALTA, jehož provozovatelem je ALT@RT, z. ú. Nastoupil jsem na pozici technika, následně se stal technickým a provozním ředitelem, abych se později (vlastně v těchto dnech) uchýlil na „volnou nohu“. ALTA je multikulturní, tvůrčí prostor se zaměřením na současný tanec, který ale zdaleka není jediným, co se v těchto industriálních halách v pražských Holešovicích (ode)hrává. Když jsem zhruba před sedmi lety do Studia ALTA přišel poprvé, nenapadlo mě, co všechno se zde může konat. Díky Lucíe Kašiarové a Petru Voříškovi, zakladatelům studia, jsem nejen já, ale i mnoho dalších získali prostor, ve smyslu času i místa, kde jsme se mohli učit, tvořit a poznávat. Studio ALTA nemá klasické, kamenné divadelní sály, ale bývalé výrobní haly. Před lety se začínalo v jedné hale (s číslem 30) jako s obyčejnou zkušebnou a příležitostným divadelním sálem, později přišlo rozšíření o halu 31. Ta měla po dlouhou dobu dvojí využití – přes den jako zkušebna, s večerem se měnila na bar a pokladnu pro diváky. Začátkem minulého roku se studio rozrostlo o další dvě haly s číselným označením 23 a 24. Vše začalo na zhruba 220 m², nyní ALTA působí na přibližně 1 800 m², počáteční hala 30 (tzv. velká hala) vyrostla z pouhé zkušebny na divadelní prostor s plnohodnotným technickým vybavením, elevací pro diváky a zázemím pro účinkující. Nejmenší hala 31 (tzv. malá hala) slouží především Dětskému studiu a jako zkušebna, hala 23 (o rozměru zkoušecí plochy 12 × 12 m) jako zkušebna (tzv. nová zkušebna) a prostor pro prezentace, přednášky i nejrůznější aktivity – hala 24 se stala „obývákem“ pro všechny: tvoří jej kavárna, kanceláře, prostor pro schůzky i rande, práci i odpočinek, koncerty, workshopy, promítání filmů či přednášky a další různorodé akce, ale hlavně pro setkávání. A je jedno, zda si dáte kávu, přijdete si jen přečíst knížku nebo odepsat na e-maily, důležité je prostor sdílet a užít si jej.

Obr. 3. Zadní část haly 24 po letošní rekonstrukci; „obývák“ je určen pro koncerty, divadla atd.

Ani po tomto rozšíření však ALTA nezahálela a toto léto nespala divadelním volnem. Došlo především ke kosmetickým změnám, celý průjezd rozdělující prostory Studia ALTA na dvě části je vymalován a vybaven novým osvětlením a orientačními prvky. K osvětlení byla použita průmyslová svítidla a ve stejném duchu pro zachování industriální historie hal visí v kavárně montážní lampy, tzv. přenosky (závit E27 osazen standardní žárovkou), v kombinaci s velkými starými továrními svítidly používanými dříve ve výrobních prostorech. Současně s průjezdem byl především interiér obýváku upravován, laděn a „hezkán“, změn doznal i celkový vizuál Studia ALTA.

Proč o tom všem mluvím? Protože vše jsem nejprve řešil jako provozní/technický ředitel, pak organizoval práce a konečně se i podílel na úpravách. Ale hlavně – stejně jako vnímám halu 24, obývák, jsem vždy vnímal i ostatní prostory. Ať jsme v začátcích byli jen tři čtyři, kdo se starali o kompletní chod divadla, nebo teď, kdy tým Studia ALTA čítá dvanáct lidí včetně techniků (nepočítaje barmany), vždy platilo: „Na nic neříkej NE/NEJDE“.

Díky tomu se za rok 2015 v tomto studiu odehrálo 155 tanečních a divadelních představení, z toho 46 určených pro děti, jedenáct premiér, z nichž tři vznikly v koprodukci s ALT@RT, během těchto deseti měsíců (od otevření nových hal) se v obýváku uskutečnilo přes 70 dalších akcí různého typu, o workshopech a mnoha hodinách věnovaných tvorbě a zkoušení nemluvě. A pevně věřím, že k plné spokojenosti všech zúčastněných produkcí.

Obr. 4. Stav haly 24, budoucího „obýváku“: a) původní, z pohledu ze zadní části, b) aktuální stav se začátkem nové sezóny 2016/17

Sklad, který si říká divadlo

A teď k divadlu ALTA technicky. Kam až má paměť sahá, disponoval náš divadelní sál 48 stmívanými okruhy a pultem Nova Maior 12/24, což znamenalo možnost ovládat 24 okruhů za pomoci dvanácti submasterů. Když jsem se chtěl rozšoupnout a využít dalších 24 okruhů, musel jsem přidat dva malé pulty Nova Minor 12. V praxi tedy nebylo možné připravit komplexní nálady z kanálů (např.) 1, 25, 37 tak, aby je bylo možné současně nás techniky bylo největším přínosem pořízení osvětlovacího pultu LT Piccolo 24/96 – „malé Vánoce“ a velká oslava. Co se týče světel, začínali jsme s několika použitými světlomety z jiných divadel po rekonstrukcích, prostě co dům dal. Momentálně je divadlo vybaveno slušným světelným parkem, světlomety PAR, PC i profily, sunstripy, pinspoty, zářivkami, nějakou vanou AHR či CHR, také jedním Svobodou*). A jako koruna se v hale houpe truss věnec na – sice manuálních, ale přece jen kladkostrojích, takže tzv. set up techniky je možný pohodlně ze země.

Jinými slovy – vývoj prostoru, jeho zlepšení o stovky procent během několika let probíhaly koncepčně, promyšleně (byť po krůčcích) a k tomu velmi napomohla systematická práce člověka, který prostor dokonale zná, pracuje v něm, zajišťuje provoz ve všech myslitelných potřebách. Díky tomu se ALTA řadí po bok plnohodnotným divadelním prostorům typu Ponec, přestože v principu nejde o tutéž dramaturgickou a provozní náplň. Pro představu: v hale 30 se událo nespočet tanečních premiér včetně reprízování, koncertů, křtů knih, vernisáží, dražeb, dětských/tanečních/hudebních festivalů (stěžejně HYBAJ HO!, Česká taneční platforma, Malá inventura, Partitura, vs. Interpretation, 4 + 4 dny v pohybu, Festival Bazaar ad.), promítání filmů, diskusí, tanečních workshopů i workshopů světelného designu, soukromých akcí, oslav atd.

Jak to v takových prostorech bývá, i zde se v zimě bojuje s chladem, v létě s teplem, když prší, tak s kapkami vody. Jak se říká, čím novější divadlo, tím méně do něj teče. Sám jsem se o tom přesvědčil během zkoušky v jednom plzeňském divadle, kdy mi začala problikávat světla a na pokyny z osvětlovacího pultu nereagovala. Důvodem byla bouřka a voda protékající k rozváděčům a stmívačům. Docela mě to překvapilo a jen jsem doufal (ač se nehrálo venku), že během představení nebude pršet. Ve Studiu ALTA je stále co zlepšovat, ať po technické stránce, či na samotném chodu prostoru, ale o to ve studiu jde – rozvíjet se, tvořit, učit se. Hlavní je jít a zkusit to. Udělat něco, všechno jinak. I kdyby člověk nevěděl, zda jde tou správnou cestou nebo jak je ta cesta dlouhá, hlavní je se na cestu vydat a překonávat překážky, učit se a poznávat. A kdyby se náhodou cestovatel spálil, rány se zahojí, ale zkušenosti zůstanou.

Tvorba představení

Díky Studiu ALTA jsem se dostal k mnoha projektům s různým pojetím nasvícení Ať už to byly visící žárovky Honzy Komárka v představení Zločin a trest, zakouřený mlhavý opar s nízko pověšeným trussem v Plošině od Warriot Ideal, či mnoho dalších „standardně“ nasvícených představení, vždy mě taková zkušenost obohatila o nové možnosti, jak to udělat trochu jinak. Je krásné mít možnost a prostor zkoušet, co se stane, když... V poslední době mě zaujalo použití FHR 500 W jako lucerny. Před rokem jsem designoval nové představení a už lehce zoufalý po několika dnech práce jsem stál na štaflích u pinspotu s filtrem v ruce a nevěděl jak dál. Co udělat jinak. Lze použít obyčejný světlomet jinak? Výsledkem byl nápad s filtrem srolovaným do kornoutu. Výsledek můžete vidět na fotografii.

To je ta krásná část práce technika, osvětlovače, designéra. Možnost dělat věci nově. Je pravda, že ne vždy se najde prostor a čas, ale i v běžně nasvícených představeních stylem front – kontra – průvany taková možnost existuje. Ať je to ve volbě svítidla, umístění nebo v intenzitě. To je obohacujícím úkolem osvětlovače, zkusit si na to posvítit z jiného úhlu, hrát si. Jde o přístup. Opět díky Studiu ALTA se mi poštěstilo i několikrát převzít různá představení po jiném designérovi. A nejednou se tak stalo bez osobního předání, jen na papíru plánek a poznámky k světelným změnám, někdy ani to ne. Často jsem neměl u takovýchto představení ani celou zkoušku se vším všudy a teprve během něj jsem „vychytával mouchy“.

Obr. 5. Použití svítidla FHR 500 W jako lucerny

Zkušenosti ze zájezdů

Zájezdy do cizích prostorů všichni znají. Často je něco jinak, než potřebujeme, než jsme čekali. Mám to štěstí, že znám tuto situaci z obou stran. Jako osvětlovač jsem technické požadavky posílal, jako technický ředitel či hlavní festivalový technik tyto požadavky četl. Jak jsem již zmiňoval, nikdy neříkáme „ne, to nejde“, přestože požadavky byly mimo naše možnosti. Snahou bylo vždy najít vhodné řešení, ovšem důležitým prvkem je řešení hledat předem nebo minimálně o nesrovnalostech včas informovat. Měl jsem tohoto léta několik zájezdů, jeden povedenější než druhý.

Svítil jsem v jednom klasickém kamenném divadle v severovýchodních Čechách. Vše bylo domluveno, nicméně v čase, kdy jsme měli začít chystat, najednou vznikl problém s baletizolem (tanečním povrchem) – prý se nestíhá položit v nám vyhrazené době. Začal se řešit náhradní prostor, kde by to možné bylo. Nakonec jsme ale zůstali na domluvené scéně a zkouška proběhla bez baletizolu. Před naším představením, které následovalo po jiném, byla zhruba hodina na přestavbu, při níž bylo hlavně zapotřebí položit baletizol a dofokusovat světla. Baletizol byl hotov za patnáct minut! Doteď nechápu, co bránilo jeho použití.

Podobnou zkušenost o sdělení základních informací mám z dalšího hraní, tentokrát v jižních Čechách a na jižní Moravě. Mám ve zvyku nejlépe měsíc dopředu řešit hraní na cizích místech, stejně tomu bylo i tentokrát. Posílám poměrně hodně otázek, co mě čeká, co je jinak, posílám i technický rider s požadavky. Je pravda, že bylo léto, doba dovolených, počítal jsem s prodlevou v odpovědích, ale to, že mi dva dny před představením oznámí, že až do odpoledních hodin bude venkovní prostor určený pro scénu volně přístupný lidem, kteří budou chodit sem a tam, a že navíc nebude dostatečná elektrická přípojka, to jsem nečekal. Nakonec představení proběhlo bez komplikací, a to hlavně díky přímému napojení na hlavní přívod. Třešničkou na dortu byl kompletní výpadek proudu během balení po představení. Jak si můžete představit, představení skončí v noci, jste venku, nikde žádné veřejné osvětlení. Je tma. Jako osvětlovač si říkám konečně, zvlášť začíná-li představení za šera. Ale na úklid nic moc. Naštěstí umíme improvizovat – přijeli jsme auty a ta mají také světla. Trošku jsem si připadal jak na Divokém západě.

Na druhém místě podobně. Na polovinu mých otázek nepřišla odpověď a těsně před akcí naléhavé telefonáty, co potřebuji, co chci. Přesně podle Murphyho zákonů se to děje vždy, když jste někde na štaflích, spěcháte na schůzku nebo vaříte oběd – v tu chvíli opravdu nemáte v hlavě všechno, co potřebujete. Tehdy si říkám, proč se snažím všechno přesně sepsat a včas informovat, když si to stejně nepřečtou? A jen tak mimochodem se dozvíte o druhém představení odehrávajícím se na stejném místě, což znamená o dvě až tři hodiny méně na přípravu. Najednou se z klidné stavby od deseti hodin po kvalitním spánku stane „streska“ od osmi hodin ráno, což vám po nočním sklízení a přejezdu na výkonnosti a bystrosti nepřidá. A nakonec se od místních dozvíte, že jste nejnáročnější ze všech, co se festivalu účastnili – to pobaví. Co je náročné na patnácti PARech, osmi spotech, předcích a dvou průvanech? To, že mám jasné pozice, kam světla chci, a nespokojím se s tím, co už visí? Nebo snad požadavek na rovnou hrací plochu? Je to k smíchu. O to víc, chceme-li tedy začít v osm hodin ráno, ale technik přijde až na devátou. (Za tu hodinku jsme si stihli navěsit světla.)

Je vlastně nepsaným pravidlem očekávat při hraní v cizích prostorech komplikace, o to víc pak ale potěší dobře fungující tým techniků, kvalitní zázemí i technika a příjemný přístup všech. Naštěstí už to není výjimka a přibývá míst, kam je radost se vracet.

Obr. 6. Filtr srolovaný do kornoutu na světlometu pinspot

Na konec ale…

Rád bych na konci textu reagoval na zamyšlení Jana Komárka z jednoho z předchozích vydání. Snaží se nás nalákat na představu, jak to bude krásné, až budeme ovládat světla z pohodlí křesla s tabletem v ruce. Už žádné tahání se žebříkem, věšení těžkých světel, žádný pot stékající po tváři. Já si dovolím oponovat. Je přece krásné si na každé světlo sáhnout, znát jeho funkčnost a slabá místa, při fokusu cítit jeho teplo a pro dokonalý násvit vylézt na štafle i několikrát, dokud nejsem spokojen. O to větší je radost ze svícení.

Až budou všechny prostory klimatizované, s nejmodernější technikou a vybavením, s dokonalým zázemím pro umělce i techniky, až nebudeme muset vstát ze židle a prostory si budou podobné jeden druhému, pak už nebude místo pro objevování, nebude tu místo pro mě.

---

Článek v elektronické listovací verzi časopisu Světlo č. 5/2016 naleznete zde.