Světelný design v kostce - Část 18

Různé profese přinášejí různé zážitky a adrenalinu si užije jak císař pán, tak „hovnocucař“. Každá profese má dny klidné jak hladina jezera i den, kdy se do toho jezera zřítí meteorit. Vzedmou se vlny, vzduchem létají kusy ryb a je zas jednou o čem vyprávět.

Divadelní svícení v Orientu

Úvod

V branži takový meteorit přilétá v podobě turné do exotické lokace. S japonským loutkářem Nori Sawou jsme objeli řádku bizarních štací - sibiřské důlní město, polský venkov nebo americké velkoměsto, to člověka vyškolí. Tak když se jednou Nori zeptal, zda bych ho nedoprovázel na indickém turné, vyhrnul jsem si rukávy, proočkoval zažívání a odletěl. Vždycky se mi trochu orosí půlky, když stojím před divadlem, které se chystám dobývat. Je-li to na východ od Ostravy, mám občas chuť se rovnou po…. Ale jelikož jsem během výkonu profese pochytil pár hereckých triků, předstírám, že jde o pouhou profesionální zachmuřenost, a odhodlaně nakráčím do sálu. A tam se pak většinou po…

Dillí

Na parech (pozn.: parabolic aluminum reflector – konstrukčně nejjednodušší divadelní svítidlo, světelný zdroj umístěný v hliníkovém těle je v jednom kuse s parabolickým reflektorem a optikou, nelze jej zoomovat ani ostřit) lze pod vrstvou rzi rozeznat nápis MODERN. Dojde mi, jak absurdním se stává slovo „modern“ v okamžiku, kdy se stane nápisem. Hitem dne je upřímné: „Sorry, it no work.“ K ruce mám dva techniky. Jeden je tlustý, bodrý a úplně černý strýc, který sype humory jak Donutil na silvestra a do toho rozhazuje rukama, že prý vlastně není vůbec technik. Ten druhý je ještě černější, hubený a zachmuřený. Nemluví, jen mručí, pravděpodobně hindsky. Má pohled masového vraha, ale v průběhu dne mi dojde, že je prostě jen zkouřenej na padrť. Paráda. A do toho se kolem potuluje nejasný počet „pomocníků“, kteří se mi pletou pod nohy a chtějí být užiteční. Obzvlášť jeden, který vypadá na patnáct - až na mocný knír, mocnější než všechny „famácké“ kníry v listopadu dohromady. Vždycky je někde schovaný ve stínu a ve chvíli, kdy zvednu štafle a stěhuju je někam jinam, čapne je bez upozornění (proč nemá klakson?) za druhý konec a „naboří“ mě někam do zdi. A když se mi pak jednou rozhodl štafle zašlápnout (pozn.: stoupnout si na ně a tak je zatížit) ve chvíli, kdy jsem stál bez držení na předposlední příčce, dostalo se mu tak mocného „hejtu“ v několika slovanských jazycích, že mu knír zpola vypelichal.

Obr. 1. Hlavní elektrocentrála před divadlem, vše samozřejmě pod proudem, jedná se o elektrikářský standard východního Bengálska

Hyderabad

Původ českého slova okamžik je zcela zřejmý. Jestliže ohlásíte, že to bude trvat okamžik, máte na to maximálně minutu a pak vás někdo po právu nakope, jakkoliv na to má právo už po uplynutí sotva vteřiny, protože prostě okamžik a je to. Jistá vágnost v dnešním významu onoho slova vás samozřejmě v zásadě omlouvá po dalších 59 vteřin. S pojmy jako moment, chvilka nebo nedej bože chvilička je to ještě horší. Když ovšem prohlásíte, že to bude trvat dvanáct minut a nedodržíte to, stihne vás spravedlivý hněv, neboť specifičnost vašeho prohlášení automaticky implikuje to, že váš odhad už přesnější být nemůže.

Vyrazíte-li někdy do Indie, mějte se na pozoru před záludností jménem „two minutes“. Když mi bylo poprvé sděleno, že zapojit toto a přinést tamto bude trvat „two minutes“, zaradoval jsem se, neb bylo nad slunce jasné, že prostě strčí toto do zásuvky hned vedle a že tamto mají schované ve skladu za rohem. Po patnácti minutách vyšlo najevo, že toto musí zapojit elektrikář přímo do rozvodny (těch velkých třífázových zásuvek se tu zbavili společně s koloniální nadvládou) a tamto přiveze tamten, který si před chvílí zastavil rikšu a naprosto přesně ví, kam pro tamto zajet. Celkový čas: hodina a deset minut.

Že zapojování čehokoliv do rozvodny provázely všechny záblesky (jak to známe z filmu), mě už nepřekvapovalo, neb už v Dillí jsem odtušil, že pojistky tu většinou mají jedny pro celou čtvrť, takže malý zkrat tu a tam vás nerozhodí. Nejbližší proudový chránič je umístěn v Bombaji, a to pouze jako exponát v muzeu.

Další věc, na kterou dojede zelenáč jako já, je to, že když se někoho na něco zeptáte a ten otázce nerozumí, řekne vám většinou: „Eeee. Yes? Yes!“ a případně ještě dodá: „Two minutes. Yes.“ Takhle jsem se např. dvou (zřejmě) techniků, kteří se motali kolem zapojování těch zoufalých patnácti světel v kulturním centru v Hyderabadu, zeptal, zdali opravdu bude možné ovládat světla ze zvukařské kabiny (jsem na obojí sám), oba dva dosvědčili, že ano, jeden z nich dokonce ukázal na zvukařskou kabinu a řekl: „Yes, no problem.“

Později se ukázalo, že dotyčný byl jen jeden z mnoha Indů, kteří se pouze motali kolem a překáželi a strašně moc chtěli pomáhat, ale netušili, co po nich chci. Vzdálenost mezi osvětlovacím a zvukařským pultem byla dvacet pět metrů, patnáct schodů, troje dveře a jedno patro. Zeptal jsem se proto několika osob, zda je možné zapojit zvukový mix dole, u světelného pultu, a pátý dotázaný rázně odvětil, že to nelze, z čehož bylo jasné, že ví, o čem mluvím, což mi udělalo radost, nicméně to opravdu nešlo. Následující hodiny už jsem vztek jen předstíral, nešlo se nesmát. Když něco někde fungovalo, neznamenalo to, že to bude fungovat za půl hodiny. Naopak, vzápětí někdo zase něco odpojí a odnese jinam, aby mi tím splnil další přání…, a tak mi za zády zase věci rozebírali, protože jsem je evidentně potřeboval jinde, a má radost nebrala konce. Mezitím různými dveřmi proudili do sálu diváci, z nichž někteří nešli na představení, jen se doslechli, že tam dva Japonci chystají divadlo, a nesměli u toho chybět. Jedny dveře jste zamkli, mezitím ale někdo odemkl další dvoje. Někoho jsem slušně požádal, aby přišel až na představení, ten člověk se chápavě usmál a za deset minut vklouzl jinými dveřmi a požádal mě, abych mu pustil hudbu, která bude hrát v představení, a když jsem  odmítl s tím, že mám spoustu práce, vzal si můj přehrávač MD s tím, že nevadí, že si ji pustí sám. Nádhera.

Když bylo postaveno, přišli další dva chlapíci a tam, kde jsem si pracně vybojoval černý horizont, začali věšet obří banner místní televize. Tohle ne, kluci, ven! A když se mělo začít, postavili před jeviště obří plazmu a pustili strašlivou smyčku tří velmi indických reklam. Asi pro navození atmosféry. A když už to vypadalo dobře, představení proběhlo (za věčného vyzvánění mobilů) a já měl mít chvilku klidu, postavili mě spolu se Sawa-sanem a Matsuoko-sanem a několika obézními Indy na pódium, kde nám kdosi předal jakousi cenu za nevím co, pogratuloval za „cožeco“ a pak někdo dlouze řečnil a kdosi jiný to přenášel živě do jakési televize a mně se vážně chtělo jít čůrat.

Krom regulérních představení ve skorodivadlech tu ještě hrajeme ve školách, Sawa-san předvede pár kousků, já pustím videozáznam, pak se zeptáme dětí, čím by chtěly být, a děti se na oplátku zeptají, co chce Sawa-san dokázat tím, že honí loutky po scéně. Zmetci malí jsou pěkně vych... a už v jedenácti letech mají lepší knír, než kdy budu mít já. Dnešní škola je obzvlášť vtipná. Stojí uprostřed vyprahlé planiny plné odpadků, toulavých psů a mrtvých krys. Obehnaná třímetrovou bílou zdí, s těžkou, ostře hlídanou branou, je schovaná zelená oáza se zurčícím potůčkem. Z toho by se jeden po... Roční školné by běžnou indickou rodinu uživilo na hodně let. Ale tady se to bere vážně, kdyby tu někdo naznačil, že úspěch a peníze nejsou vše, regulérně to z něj vymlátí, tohle je rostoucí ekonomika a na sentiment přijde čas až v době úpadku.

Obr. 4. Detail stmívače; barevné označení vodičů se mění podle oblasti, stáří a ročního období (Hyderabad Cultural Centre)

Kalkata

Tenhle barák stojí mezi benzinkou, blokem obskurních obchůdků s pečenými ještěrkami a zónou parádních slumů. Divadlo je dole, já ve čtvrtém patře, takže s použitím vhodného nářadí jsem ráno vypáčil okno a sledoval hukot dole v chatrčích. Obyvatelstvo slumu se ponejvíce pohybuje v bludných kruzích - krom dětí, které dělají bordel zcela cílevědomě.

A v divadle taky krása. Světla mi chlapíci přidělají leckam, akorát se jejich technologie ještě neposunula z éry vázacího drátu. Takže abych je neurazil, vylezu si na jejich nádherný D.I.Y. (pozn.: do it yourself /udělej si sám) štafle a reflektor oddrátuju a předrátuju tak, jak chci a potřebuju, a pak ještě jednou zadrátuju, protože takhle rezavý vázací drát bys ani na statku v Malovicích nenašel. Světla se tu ovládají jen z levého portálu, zvuk zase z pravého. Galantně mi nabídli, že světla může ovládat místní technik, ale já zachoval kamennou tvář, protože to zřejmě nebyl vtip. S panem osvětlovačem (zkoušel jsem ho vyfotit, ale byl maličký a černý, tak z toho nebylo nic) jsem zavedl debatu na téma „jak na tom jejich šrotu naprogramovat submástr. Byl to vtipný, bezmála půlhodinový rozhovor, ze kterého vyplynulo, že programovací část pultu zničila ustupující japonská armáda v roce 1944 a že jsem první a zřejmě poslední, komu to vadí. Vzhledem k tomu, že mě tu platí Japanese Foundation, nijak jsem to nerozmazával a svítil jsem představení stylem „hrábě“. Ještě ke světelnému parku – sestával z dokonale vyleštěných stříbrných parů (které se leskly tak, že to bylo vidět i skrz oponu) a polorozpadlých pc a fresnelů značky SATAN 1000. Hindští výrobci světelné techniky mají velmi jemný smysl pro humor, předpokládám, že dvoukilowattová varianta se jmenuje CTHUULHU 2000.

Jakkoliv se považuju za osvětlovače, občas se stane, že musím hrabat i do zvukového mixu. V podstatě tomu ale nijak nerozumím a rozdíl mezi symetrickou a nesymetrickou linkou byl pro mě donedávna zahalen mlhou. Proto jsem netrval na tom, aby mi z levého portálu (kapesní přehrávač MD) do pravého portálu (mix a zesilovače) táhli stereo ve dvou symetrických kabelech, vzhledem k tomu, kolik námahy vždy dalo vysvětlit, že chci rozsvítit „pracák“. Nicméně pak následovala hádka, ve které jsem přesvědčoval místního zvukaře, že krom těch dvou šavlí vpravo (označených STEREO) jsou všechny lajny na jeho mixu mono a že z nich neudělá stereo tím, že půjde do insertu stereo-jackem. Nepřesvědčil jsem ho, nicméně se přestal bránit tomu, abych se zapojil do sterea. K tomu jsem ovšem s sebou neměl redukce a pohled do jejich bedny s audiokabely mě bude ještě dlouho budit ze spaní. Vzdychl jsem si, zapojil se do MONO a zvukař se nadmul pýchou v domnělém vítězství (a opět mi kroucením PAN dokazoval, že to je vážně stereo).

Takže jsem poprvé od svých šestnácti let svítil a zvučil divadlo z portálu - naposledy to bylo v Tanvaldu na festivalu Tanvaldský člunek. Vlny sentimentu, co vám budu vyprávět...

Obr. 7. Ač údajně „Circuit House“, stmívané okruhy tu byly jen tři (Circuit – okruh)

Obr. 8. Momentka z doby „předgaffové“

Obr. 9. Zmíněný Satan Stagespot z divadla v Kalkatě, rok výroby 1971

Bombaj

Na východ od Žiliny je zcela běžné, že v divadle nemají to, co potřebujete, o co jste žádali a co vám slíbili. Ale s čím se setká divadelní technik málokdy, je to, že mají něco, co nechcete, nepotřebujete, ale odmítají to odnést z jeviště. U pravého portálu ve skorodivadle v Bombaji (Mumbai) takhle už mnoho let stojí jakýsi obludný stojan se třemi obřími fotografiemi zakladatelů onoho kulturně-vzdělávacího centra. Tři bezzubí staříci se tu šklebí na diváky nezávisle na tom, jede-li vedle nich koncert nebo divadlo nebo mistrovství juniorů v hindu-kulturistice. Požádáme s Norim Matsuoko-sana, aby se s nimi domluvil, ale Matsuoko je zkrátka Japonec, v diplomacii nevěří, a kdykoliv ho požádám, aby něco někomu vyřídil, jde a někoho strašně seřve. Tvrdí, že to je jediný způsob, jak v Indii něčeho dosáhnout, a ukázalo se, že tomu tak ve většině případů je. V případě fotek staroušků to ovšem přepálil, a tak tu máme eskalující konflikt, kdy se dva Japonci a tři Indové osočují z nerespektování kultury toho druhého. Japonci vyhrožují, že zruší představení, a Indové jsou děsně uražení, protože když jedete do Indie hrát divadlo, musíte počítat s tím, že na jeviště přijde kráva, a zkrátka respektovat místní podmínky. Ano, jste-li kdekoliv v cizině, je vaší povinností respektovat místní zvyky a kulturu – ale pozve-li si vás někdo jako umělce, máte právo, ba snad i povinnost na scéně kašlat na kulturní rozdíly a být tím, koho si pozvali. No, zkrátka tady létaly blesky, a mně se tak naskytla příležitost být ten hodný. Stoupl jsem si, a jelikož nikdo z účastníků sporu neměřil víc než 165 centimetrů, nebyl problém je přerušit a klidně se dotázat, jak jinak bychom mohli uctít památku staroušků než tím, že je necháme zaclánět na jevišti. A tak nakonec dědové putovali na důstojné místo pod forbínou, všichni byli spokojeni, všechno fungovalo a bylo to zatím nejlepší představení turné, jakkoliv ve vzduchotechnice nad jevištěm řádili holubi a krysy tak, že se z průduchů občas sypal na scénu nepořádek a peří.

V divadle na zádech měli pisoáry značky Hindware, což je zcela ultimátní označení pro jakoukoliv techniku, na kterou v Indii narazíte. Hindware je oprýskaný, sdrátovaný hardware, který trochu páchne bůhví čím. Hindware je hardware bez zemnění a izolace. Hindware je hardware tak starý, že ho v Evropě vykupují muzea a antikvariáty. Hindware funguje podle vlastních pravidel, které musíte respektovat, nebo zemřít.

Už to vypadalo, že nebudeme muset po představení balit, jenže pak nám vysvětlili, že po setmění vylézají z děr krysy a šmejdí, a co vyšmejdí, to ožvýkají, užužlají a rozprasí. Všechno, na co přijdou - krysí párty v japonském hedvábí. Takže pakujeme, všechno rozebrat, složit, zavřít do kufrů, posypat krysím jedem a potopit do kyseliny. Když v půl jedenácté odcházíme ze šatny, přede dveřmi už nedočkavě přešlapují čtyři krysy a ukazují si na hodinky.

Obr. 5. Představení „The Seed and Other Pieces“ loutkáře Noriho Sawy v Laknau; peklo, které předcházelo realizaci, není nikde poznat

Obr. 6. Kolegové v Dillí; nerozuměli jsme si čtyři z pěti slov, ale jako osvětlovači jsme mnoho slov nepotřebovali

Laknaú

V divadle v Laknaú „valim“ do beden na plný pecky starý Antics od Interpolu. Je to barák jako kráva. Sice tu ze sedmdesáti světel funguje asi třetina, ale po štacích jako Hyderabad nebo Kalkata jsem zatraceně nenáročný. Tohle bude poslední akce v tomhle roce, poslední štace na turné, zavíráme cirkus. Tak jsme si dali s Norim kafe na střeše.

V Laknaú je ze střechy slyšet ampliony, jak svolávají muslimské tety i strýce k modlitbám - islám tu vyznává kolem 40 % obyvatel. Postávali jsme na střeše, naslouchali, mžourali do večerního slunka a sdíleli sentimenty na téma „kolik jsme toho ještě na světě nepoznali“. Příprava představení byl klasický těžký punk indického střihu, smrdí to tu nejhůř a jediný, kdo tu ovládá angličtinu a hindštinu zároveň, je Šeherezáda z Japanese Foundation. Znáte to – máte překladatelku, která tématu absolutně nerozumí a překládá to místním matlákům, kteří jsou sice milí, ale rozumí problému jen o maličko víc než překladatelka. Takže se nakonec vrátím ke komunikační strategii, se kterou jsem tak slavně zvítězil loni v Baškirstánu - kombinace češtiny, znakové řeči a širokého úsměvu. „Chlapi, kurva, pojďte už svítit!“ a chlapi se zvednou a jdou. Během dne komunikaci vyladíme tak, že jsme schopni vést zasvěcený rozhovor o kvalitách optiky profilů značky Modern Lighting Delhi. Paráda.

Ale jinak mě štvou, že to ani víc nejde. Když zase začali tvrdit, že to nejde, že další světlo nemají, začal jsem hulákat, že ať si ze mě nedělají pr..., že támhle visí patnáct parů a že teď půjdou a dva prostě sundají. A chlapíci se vytratili, něco na sebe na chodbě pokřikovali a pak přinesli ze skladu úplně nové pary. A pak mě naštval zvukař. Koncept sterea mu byl úplně cizí, stále tvrdil, že to je v pořádku, že takhle dobrý, tak jsem ho seřval a vyhnal od pultu, zapojil si to sám, nastavil - a za půl hodiny přijdu a strejda tam zas všechno rozšteloval a zapojil tak, jak to bylo původně. Oni vůbec strašně rádi do všeho šťourají. Nic nejde, nic nefunguje, ale jakmile dáme něco do kupy, tak chodí a šťourají do toho a vrtají se v pultu a posouvají světla a já jsem pak sprostý v několika jazycích.

Obr. 2. Scéna v Laknau; v popředí umaštěná plyšová sedačka, charakteristická pro severozápadní Uttarpradéš. Improvizovaný žebřík z použitých stavebních latí v pozadí

Obr. 3. Osvětlovací pult jako kulturní památka z koloniální éry. Řídit představení z takového muzejního kusu je ne nepodobné ruské ruletě (Hyderabad Cultural Centre)

Závěr

Jeden ale nesmí propadat pocitu nadřazenosti, to prosím ne. Možná podobně si připadají pánové z berlínské opery, když přijedou hostovat do Prahy. Kroutí hlavou nad tím, proč z poloviny techniků táhne pivo a ze zbytku rum, děsí se české interpretace bezpečnosti práce a potom o nás píšou podobně kruté soudy jako já teď o Indech. Nakonec společné máme i to, že si ten zážitek rádi příště zopakujeme.

Foto: autor