Nová norma – ČSN P 36 0455
9. 9. 2017 | Ing. Tomáš Maixner | Institut pro rozvoj měst | www.irmo.eu
Od června tohoto roku platí nová norma ČSN P 36 0455 – Osvětlení pozemních komunikací – Doplňující informace [1]. Pro někoho je poněkud neobvyklé ono P na místě, kde obyčejně očekává jen mezeru nebo EN. Na vysvětlenou – ono „pé“ znamená předběžná (česká technická norma). Takový předpis je určen k ověření. Po určitou dobu jsou přijímány případné připomínky k jejímu obsahu. Ty se pak (ne)zohlední při revizi textu. To podle jejich smyslu a významu. Poté se vydá konečné znění, oproštěné od písmene P.
Obsah normy
Nová ČSN především doplňuje ČSN CEN/TR 13201-1 [2]. Dotýká se však i další z řady, tedy ČSN EN 13201-2 [3]. Ostatních norem souvisejících s osvětlováním pozemních komunikací [4], [5], [6] se představovaný předpis dotýká spíše okrajově.
Norma též nastavuje pravidla pro zřizování adaptačních pásem, pro spínání a regulaci osvětlení, upřesňuje požadavky na teplotu a podání barev a uvádí postup při stanovení udržovacího činitele.
V normě je dále řešena problematika zvýraznění chodců na přechodech nebo geometrie osvětlovacích soustav. Závažná jsou i pravidla ochrany nočního prostředí.
Příloha A podrobně řeší přisvětlování přechodů pro chodce technikou pozitivního kontrastu. V příloze B jsou upřesněny požadavky na osvětlovací soustavy, zejména omezení míry oslnění v případě komunikací zařazených do skupin tříd osvětlení C nebo P.
Významný je také požadavek, aby se veškerá měření prováděla přístroji korigovanými podle fotopické spektrální citlivosti lidského oka (vztah k [5]). Smyslem tohoto ustanovení je zamezit snahám uvádět výsledky měření přístroji korigovanými na skotopickou citlivost. Že jde obvykle o podvod, o tom se již na stránkách tohoto časopisu psalo. V této souvislosti si musím povzdechnout nad tím, že existují firmy, které s přístroji korigovanými „skotopicky“ měří dokonce i v interiérech. To je zcela nehorázné.
Obr. 1. Úvodní část pojednání z roku 1883 (není to tak dávno) – pasáž o měření [12] (mnohem věrohodnější způsob než soudobé měření luxmetrem korigovaným na skotopické vidění)
Třídy osvětlení
Tato pasáž doplňuje pravidla pro volbu třídy osvětlení, která jsou uvedena v [2]. Je zde např. návod, jak stanovit jeden z třídicích ukazatelů, totiž kapacitu vozovky. Nebo kdy lze považovat vozovku za komunikaci s výskytem parkujících vozidel, jak je to s náročností navigace, kdy je jas okolí vysoký, kdy střední a kdy malý, atd.
Několik článků je věnováno třídě osvětlení skupiny P. To proto, že je často náročnější komunikace nekorektně zařazena do této třídy místo do skupiny M, resp. C. Tak se značně sníží požadavky na kvantitu a kvalitu osvětlení a vyhovujícími se stávají i podřadné osvětlovací soustavy.
Výslovně je zakázáno zařadit v návrhu nebo při realizaci určitou komunikaci do třídy osvětlení P7 (nebo HS4). To byla jedna z nejdiskutovanějších pasáží normy. Přísně vzato, dotyčný článek je nadbytečný. Podle pravidel v [2] ani není možné nějakou komunikaci do zmíněné třídy zařadit. Číslo třídy osvětlení se stanovuje takto: P = 6 – VWS. Aby bylo P = 7, musela by být celková suma váhových hodnot (VWS) záporná: –1. Ve [2] se však říká, že když je součet váhových hodnot VWS < 0, použije se hodnota 0.
Přesto jsem považoval za důležité zdůraznit nepřípustnost použití třídu P7 jinak než jako popis nevyhovující situace. Několikrát jsem se totiž setkal s případem, kdy se tato třída vyskytovala v generelu veřejného osvětlení, byť je to počtářsky nemožné.
V části věnované třídám osvětlení je uvedena tabulka navazujících tříd. Jde o tabulku, která byla v předchozí verzi [2], avšak v aktuálním znění se pro ni nenašlo místo.
Připomínám, že navazující neznamená nahrazující. Není tedy možné podle této tabulky převést komunikaci třídy osvětlení skupiny M do nějaké ze tříd skupiny P. Navazující znamená, že komunikace souběžná nebo ústící do jiné, musí mít úroveň osvětlení v určitém rozmezí. Mohou se např. křížit komunikace M5 a P1, nemohou však na sebe navazovat komunikace třídy osvětlení M5 a C1.
Srovnatelné úrovně osvětlení mezi třídami osvětlení M a C jsou řešeny v [2].
Adaptační pásma
Adaptační pásma se zřizují na komunikacích zařazených do skupiny tříd M (C) s udržovanou hodnotou průměrného jasu (osvětlenosti) 1 cd·m–2 (20 lx) a vyšší. Zřizují se postupným snižováním udržovaného jasu (osvětlenosti) na nižší hladinu. V normě jsou uvedeny tabulky určující minimální délky adaptačních úseků a úroveň jejich osvětlení.
Spínání osvětlení
Pasáž řešící dobu provozu veřejného osvětlení a způsob spínání. Osvětlení pozemních komunikací má být spínáno tak, aby v období spínání osvětlení hodnota průměrné osvětlenosti povrchu komunikace neklesla pod hodnotu odpovídající příslušné třídě osvětlení přiřazené dané komunikaci. Přitom je třeba vzít v úvahu nejen případnou dobu náběhu na plný výkon, ale i stínění okolní zástavbou nebo zelení. V podstatě jde o to, aby součet (zbytkové) denní osvětlenosti a osvětlenosti umělé nebyl v žádné chvíli horší, než je požadavek normy [3] (jasy se přepočítají na osvětlenosti podle průměrného součinitele jasu). Avšak velmi často se z „úsporných“ důvodů zapíná veřejné osvětlení v době, kdy je již téměř tma. Jde o velmi nebezpečný zvyk. Řada jedinců trpí šeroslepostí, a není tak za soumraku schopna bezpečného pohybu.
S dalším článkem normy jsou ve zdánlivém rozporu současné Pražské stavební předpisy (PSP) [7], které v §17 odst. 3 požadují: „Přisvětlení přechodu pro chodce … musí být zřízeno tak, aby bylo umožněno jeho samostatné zapínání nezávisle na síti okolního osvětlení.“ Naopak norma označuje za nepřípustné použití osvětlovacích soustav pouze na kritických místech, mimo jiné na přechodech. Požaduje současně provozovat i dostatečně dlouhý (v normě specifikovaný) úsek veřejného osvětlení. Požadavek [7] si může nevědomý správce vykládat jako pokyn k samostatnému přisvětlování přechodu. Dokonce se to často děje. Jde o konání nadmíru ohrožující zdraví a životy chodců na přechodech, resp. neukázněných chodců za přechodem – řidič nemá šanci je za určitého přítmí vidět. Mám za to, že by se z PSP [7] měla zmíněná pasáž vypustit.
Regulace osvětlení
Podle [2] je možné snížit, ale i zvýšit hladinu osvětlení při určité změně ovlivňující výběr třídy osvětlení. Snížení se nedoporučuje v oblastech s rizikem kriminality či nehodovosti.
Samozřejmě, že nelze zvýšit (snížit) úroveň osvětlení pouze v jednom místě (např. vypnutím světelného místa). Je nezbytné zajistit přechod k jiné úrovni pomocí adaptačního pásma.
Důležité je doporučení ovládat jednotlivá svítidla nebo dílčí úseky nezávisle, tak aby bylo možné volit stupně osvětlení podle okamžité potřeby. V případech, kdy je to ekonomicky přijatelné a technicky možné (např. u LED svítidel), je vítaná možnost provozovat osvětlovací soustavy na úrovni o jeden stupeň vyšší podle řady uvedené v [8]. To má smysl např. tam, kde se provádějí práce na komunikaci, v místě dopravní nehody nebo jestliže nastanou jiné přechodné změny. V této kapitole je ještě důležitý požadavek: je nepřípustné dělat kompromisy z hlediska vizuální účinnosti osvětlovací soustavy a bezpečnosti pouze za účelem snížení spotřeby energie. To je např. vypínání ob stožár, svícení jen na kritických místech apod.
Barva světla
Podle mnoha výzkumných prací je nepříznivě přijímána náhradní teplota chromatičnosti světelných zdrojů vyšší než 5 000 K. Záleží na charakteru osvětlované lokality. Pro prostory společenského charakteru s převažujícím pohybem chodců je podle normy přípustná hodnota nejvýše 3 000 K. Ostatní komunikace v zastavěné oblasti mohou mít studenější světlo, ale maximálně 4 000 K. Mimo obce je horní hranice již zmíněných 5 000 K.
Pokud jde o obecný index podání barev, je třeba zajistit rozlišení bezpečnostních barev. To platí především při (nepravděpodobném) použití zdrojů monochromatických (Ra = 0). Za dostatečné se považuje splnění podmínky, že Ra ≥ 20. V prostorech s převažujícím pohybem chodců je vhodné použít vyšší hodnoty. Podobně je tomu v místech s vyšším rizikem kriminality nebo s kamerovými systémy.
Jako „přílepek“, tak oblíbený politiky při prosazování nepopulárních direktiv, je v této kapitole doporučení nepoužívat na přisvětlovaných přechodech pro chodce svítidla zapuštěná do vozovky. Vyloučena jsou zejména svítidla s červenou barvou světla. V rámci revize bude možná vhodné tuto pasáž přesunout do oddílu obecně řešícího přechody pro chodce.
Přes právě zmíněné zde uvedu fakt, že barvou světla se zabývá i příloha A normy. Tam se píše, že barevný tón světla světelných zdrojů použitých pro přisvětlení přechodu musí být z jiné skupiny barevných tónů, než jaký je použit k osvětlení komunikace, resp. v daném místě převažuje. Poměr náhradních teplot chromatičnosti by měl být nejméně 1 : 1,5. To proto, že základní podmínka je splněna např. v případě, kdy bude vozovka osvětlena zdroji s barevnou teplotou 3 200 K a přechod přisvětlen zdroji s 3 400 K. Jde o rozdílné skupiny barevných tónů (3 300 K je podle [11] hranice skupin). Takový rozdíl je nepodstatný, okem v podstatě nerozlišitelný a požadavek na barevnou odlišnost by pak postrádal smysl.
Udržovací činitel
Udržovací činitel se stanovuje na základě plánu údržby, který musí projektant uvést v dokumentaci.
V normě jsou tabulky pro stanovení činitele znečištění svítidel. Jestliže vzácně existují údaje výrobce, které lze přitom považovat za věrohodné, upřednostní se před tabulkovými hodnotami. Podobně je tabulkově uveden také činitel stárnutí světelných zdrojů. I zde se upřednostňují údaje jejich výrobců (pro LED nejsou v tabulce údaje uvedeny, v diodách panuje chaos). Je také možné použít údaje obsažené v [9].
Přechody pro chodce
V kapitole jsou uvedeny základní informace. V době, kdy je až módní přisvětlovat přechody užitím pozitivního kontrastu, není od věci upozornění na existenci negativního kontrastu. Není zbytečné anis dělení, že v některých případech je bezpečnější nepřisvětlovat přechod vůbec. Třeba tam, kde je proměnlivý jas pozadí – např. v oblasti obchodních center, kdy jas okolí poklesne po zavření obchodů. Jiným příkladem je situace, kdy se postava chodce promítá na plochu, která může měnit své optické vlastnosti v průběhu roku, např. tmavá travnatá plocha bude zapadaná sněhem světlá.
Přisvětlování přechodů pro chodce pozitivním kontrastem je řešeno normativní přílohou A.
Obr. 2. Životu nebezpečný přechod – jeho zřízením a provozováním, v jinak neosvětlené ulici, podmínil stavební úřad kolaudaci rekonstrukce celé ulice; (absence veřejného osvětlení byrokratovi nevadila a není divu, že ani to, že je přechod přisvětlen, pardon – osvětlen, naprosto špatně; světlo v popředí způsobily světlomety mého auta, nenapadlo mě je vypnout)
Geometrie osvětlovacích soustav
„Obrázková“ část normy je spíše „učebnicová“. Zabývá se zásadami umístění světelných míst v zatáčkách nebo na úrovňových křižovatkách.
Ochrana nočního prostředí
Tato pasáž je do značné míry převzata z dokumentu [10]. Odvolává se i na nařízení [9].
Je předepsána přípustná horní účinnost svítidla ULOR (v návrhové poloze). Podstatné je, že nejsou preferována tzv. plně cloněná svítidla, nesmyslně požadovaná ekologickými aktivisty. I v nejkritičtějších oblastech je přípustné, aby velikost ULOR byla až 1 %.
Dokonce je možné v odůvodněných případech překročit hodnoty předepsané tabulkou, např. tam, kde je to žádoucí z urbanistického nebo architektonického hlediska. Také tam, kde se prokáže, že nedodržení požadavků vede ke snížení zátěže nočního prostředí umělým světlem. To lze dokázat pomocí popsaných pravidel postupu návrhu a volby šetrné osvětlovací soustavy.
Z normy [11] jsou přejata omezení ohledně světla na objektech a svítivosti v potenciálně rušivém směru. Zde bych si dovolil poznamenat, že právě svítivost je hodna toho, aby byla vypuštěna v rámci zpracování konečné verze normy. Ke změně názoru mě dovedla připomínka slovenského kolegy. Velikost této veličiny je totiž nicneříkající. Bude-li svítidlo od kritického místa vzdáleno třeba metr, tak i při minimální svítivosti může působit velmi nepříznivě. Naopak svítidlo vzdálené desítky či stovky metrů nebude působit v daném místě vlastně vůbec, ani kdyby mělo svítivost vyšší i o několik řádů.
Ostatně hvězdy mají nesrovnatelně vyšší svítivost oproti umělým zdrojům a nikomu nevadí. Naopak. Ve „vědeckém“ pojednání [12], vydaném v roce 1883, se říká – volně cituji: „Thomson v Glasgowě ustanovil, že světelná intensita polokoule sluneční k nám obrácené jest asi 53 000krát větší než svítivost plamene svíčky. Výpočtem můžeme si ustanoviti, kolik normálných svíček na polokouli sluneční černě natřenou bychom musili nastrčiti, aby vydaly světlo takové, jako k nám ze slunce dochází. Vypočetl jsem, že by jich bylo třeba asi 6 400 trillionů. Svíčky stály by také na slunci hustěji než na měsíci, totiž na dvou políčkách po 5o cm stály by asi 3 kusy – kdyby se tam vešly.“
Přisvětlování přechodů pro chodce – Příloha A – normativní
Také tato příloha je do značné míry převzata z dokumentu [10]. Oproti vzoru je zde několik úprav.
Svislá osvětlenost se volí na základě jasu komunikace/pozadí. Není-li jas známý, stanoví se z osvětlenosti komunikace přepočtem pomocí průměrného součinitele jasu.
Svítidla nesmí být v menší výšce, než jsou 4 m nad vozovkou (při zachování průjezdného prostoru).
Průměrná udržovaná vodorovná osvětlenost vozovky v úseku základního prostoru nemá být vyšší než trojnásobek průměrné udržované svislé osvětlenosti základního prostoru.
Vylučuje se současný provoz přisvětlení přechodu a dopravních knoflíků. Svítící dopravní knoflíky je možné používat za dne, a nikoliv po setmění, kdy je aktivní přisvětlení chodců.
Další požadavky – Příloha B – normativní
Upřesňuje závaznost požadavků na podélnou rovnoměrnost – jsou uplatněny pro úseky komunikace delší než čtyři průměrné rozteče světelných míst.
Velmi důležitá je závaznost nepřekročení míry oslnění pro osvětlovací soustavy na komunikacích třídy osvětlení C a P podle přílohy C normy [3].
Na závěr prosba
Uvítám každou námitku proti současnému textu. Uvítám jakékoliv doplnění, libovolný návrh. Nestyďte se, a cokoliv vás napadne, zašlete na moji adresu (maixner.t@gmail.com) a/nebo na Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (unmz@unmz.cz).
Budu velice rád, když tato norma bude co nejlepší a bude napomáhat při řešení problémů souvisejících s osvětlením pozemních komunikací.
Literatura:
[1] ČSN P 36 0455. Osvětlení pozemních komunikací – Doplňující informace.
[2] ČSN CEN/TR 13201-1 (36 0455). Osvětlení pozemních komunikací – Část 1: Výběr tříd osvětlení.
[3] ČSN EN 13201-2:2016 (36 0455). Osvětlení pozemních komunikací – Část 2: Požadavky.
[4] ČSN EN 13201-3 (36 0455). Osvětlení pozemních komunikací – Část 3: Výpočet.
[5] ČSN EN 13201-4 (36 0455). Osvětlení pozemních komunikací – Část 4: Metody měření.
[6] ČSN EN 13201-5 (36 0455). Osvětlení pozemních komunikací – Část 5: Ukazatelé energetické náročnosti.
[7] Nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (Pražské stavební předpisy).
[8] ČSN EN 12665:2012 (36 0001). Světlo a osvětlení – Základní termíny a kritéria pro stanovení požadavků na osvětlení.
[9] Nařízení Komise (ES) č. 245/2009 ze dne 18. března 2009, kterým se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/32/ES, pokud jde o požadavky na ekodesign zářivek bez integrovaného předřadníku, vysoce intenzivních výbojek a předřadníků a svítidel, jež mohou sloužit k provozu těchto zářivek a výbojek, a kterým se zrušuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/55/ES.
[10] Technické kvalitativní podmínky staveb pozemních komunikací, kapitola 15, Osvětlení pozemních komunikací. Ministerstvo dopravy, 2015.
[11] ČSN EN 12464-2 (36 0450). Světlo a osvětlení – Osvětlení pracovních prostorů – Část 2: Venkovní pracovní prostory.
[12] KATZER, B. Svítivost slunce a měsíce. Praha, Světozor, 1883, XVII/11, 128.
Vyšlo v časopise Světlo č. 4/2017 na straně 42.
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.