Legendární osobnosti v dějinách světelné techniky - Richard S. K. Werdermann
23. 6. 2016 | Albert Kloss | www.svetlo.info
V době, kdy Edison sebevědomě prohlásil, že v nejbližší budoucnosti vyvine ideální elektrický světelný zdroj, ovládaly – vedle obloukových lamp – současnou světelnou scénu lampy Richarda Werdermanna. Představovaly konstrukčně originální přechod od lamp obloukových k lampám žhaveným; obvykle byly označovány jako lampy s nedokonalým kontaktem.
Richard Sigismund Karl Werdermann
Richard Werdermann se narodil v roce 1828 v Německu, později ale působil v Anglii, kde roku 1883 zemřel (často mylně považován za Angličana). Nejdříve ho zajímaly obloukové lampy, které v roce 1875 předváděl veřejně. Krátce nato, roku 1878, zkonstruoval lampu „položhavenou“ (semi-incandescent), s níž dosáhl značného úspěchu. Na světové výstavě v Paříži roku 1881 byla např. jeho výbojka rovněž vystavována a v praxi v mnoha soukromých objektech i zavedena. Nakonec ale zvítězila Edisona žárovka a jméno Werdermanna postupně upadlo v zapomenutí.
V letech 1883 a 1884 se o něm v Dějinách elektřiny zmiňují Alfred Urbanitzky a Edmund Hoppe, v roce 1896 ještě Edwin J. Houston. Monumentální německý Lexikon elektrotechniků (Lexikon der Elektrotechniker) z roku 2010 ale Werdermanna již nezná, stejně jako české Pohledy do minulosti elektrotechniky od Daniela Mayera z roku 1999. Jedním z důvodů je, že zde nešlo ani o jasnou obloukovku, ani o skutečného předchůdce žárovky, nýbrž „jen“ o ojedinělé, historicky obtížně zařaditelné technické řešení elektrického světelného zdroje. Proto ho také spolupracovník Edisona Francis Jehl ve svých vzpomínkách Menlo Park z roku 1936 neuvádí.
Obr. 1. Lampa Richarda Werdermanna
Obr. 2. Použití Werdermannových lamp ve veřejných prostorech v Paříži
Lampa Werdermanna
Werdemannův vynález konstrukčně odpovídá tehdejším obloukovým lampám. Je to elektromechanické zařízení, ve kterém elektricky rozžhavené místo svítí za přítomnosti vzduchu. Hlavní rozdíl oproti obloukové lampě tkví v tom, že obě elektrody jsou (pomocí mechaniky) k sobě trvale přitlačeny, takže světlo vyzařují jen samotné elektrody. Kladná elektroda je přitom malá, záporná velká.
Obr. 3. Použití Werdermannových lamp v soukromém domě: nahoře – obytné místnosti, dole – zdroj elektřiny
Obr. 4. Lampa Emila Rayniera
Předností oproti běžným obloukovkám je dále bezproblémové paralelní řazení – dlouho hledané „rozdělování světel“ bylo tímto vyřešeno. V praxi byly tyto světelné zdroje umístěny ve velkých skleněných báních. Jelikož v té době elektrické sítě ještě neexistovaly, musel mít každý objekt vlastní elektrický zdroj (dynamo). Lampa Reyniera Werdermann nebyl jediný, který výbojky s nedokonalým kontaktem konstruoval. Také Francouz Emil Reynier (1851–1891) vynalezl výbojku na stejném principu. Nakonec ale byly oba vynálezy koupeny francouzskou firmou ruského vynálezce Jabločkova.
Článek v elektronické listovací verzi časopisu Světlo č. 3/2016 naleznete zde.