Kvalifikace pracovníků, trh práce a průmysl v souvislostech

V rozhovoru pro časopis ELEKTRO prezentuje svůj profesní pohled na danou problematiku Ing. Otto Daněk, předseda představenstva společnosti ATAS elektromotory Náchod, a. s., který je také místopředsedou Asociace exportérů a prvním viceprezidentem Elektrotechnické asociace ČR.

Jak vidíte pozici České republiky mezi ostatními zeměmi EU z hlediska postavení průmyslu a technické vzdělanosti?

Česká republika má ze všech zemí Evropské unie největší závislost ekonomiky na průmyslu, a to ve výši 47 %. Jen pro srovnání: Německo má závislost ekonomiky na průmyslu 45 %, Slovensko 44 %, ostatní země Evropské unie se pohybují někde mezi 25 a 30 procenty. Export z ČR se od roku 2012 podílí z více než 80 % na hrubém domácím produktu.

Průmysl nelze budovat bez technických oborů – a ty jsou nemyslitelné bez studia matematiky. Podíl studentů na vysokých technických školách v roce 2016 činil 23 % z celkového počtu 350 000. V roce 2001 to bylo 30 %. Takže za těch 15 let klesl podíl studentů na technických školách o sedm procentních bodů.

Jaký je Váš názor na systémové řešení technické vzdělanosti u nás?

V roce 2001 bylo v České republice 44 vysokých škol. Nyní je jich 68 (!). Co z toho vyplývá? Nedostává se odborného personálu, školy si navzájem půjčují profesory ke státním zkouškám, napříč disciplínami a odborností. Takže není výjimka, že profesoři z elektrotechniky působí ve zkušebních komisích na strojírenských fakultách nebo naopak. Další problém je, že školy bojují o přízeň studentů. Mnohde se nevypisují přijímací zkoušky a samozřejmě když někdo na vysokou školu nestačí, musela by být jeho neschopnost hodně bijící do očí, aby byl ze školy vypovězen.

O povinné maturitě z matematiky se mluví patnáct let. A když už to bylo za předminulého ministra školství dohodnuto, následující ministryně toto zrušila, vznikla nová varianta a v té je dnes už 50 % výjimek specifikujících, kdo maturitu z matematiky nemusí dělat. K čemu tedy vyhláška, která má polovinu výjimek?

Takže produkuje naše školství dostatek absolventů s technickým vzděláním?

V České republice bylo v roce 2004 přibližně 760 tisíc lidí s vysokoškolským vzděláním, v roce 2015 už to bylo 1,1 milionu. Ale na druhé straně – ve stejném roce bylo u nás víc než 50 tisíc zcela negramotných.

Počet absolventů vysokých škol v ČR roste. V roce 2001 graduovalo 30 tisíc studentů, v roce 2015 bylo graduovaných studentů 82 tisíc. To je skoro trojnásobek. Nabízí se otázka, jestli bude někdo chtít pracovat rukama, když budeme mít samé vysokoškoláky.

Úřad práce Královéhradeckého kraje v létě roku 2016 registroval 650 uchazečů o zaměstnání s vysokoškolským vzděláním do dvou let po absolvování VŠ. Z toho víc než 75 % bylo z humanitně zaměřených škol, jeden člověk měl technické vzdělání. Ostatní byli z interdisciplinárních oborů.

Jaké jsou podle Vás příčiny toho, že máme málo zájemců o studium technických oborů?

Především považuji za špatný systém v celém resortu školství. Ministerstvo školství ČR mělo za svou historii osmnáct ministrů s průměrnou životností necelého jeden a půl roku. Když se začne něco budovat, ministr skončí ve funkci, ten nový po svém předchůdci většinou zaoře všechno a začíná znovu. V tak krátkém čase nelze vymyslet novou koncepci a navíc ji implementovat, vyzkoušet a budovat.

Ale měli bychom začít u základního školství. Klesá funkční gramotnost žáků základních škol. Asi před třemi lety se odhadovalo, že roční hrubý domácí produkt je díky této skutečnosti menší o 180 miliard korun. Základní školy jsou, jak známo, přefeminizované. Více než 85 % pedagogů jsou ženy. Patrně není příliš mnoho učitelek, které by žákům podávaly matematiku tak, aby jí rozuměli. Je také málo hodin matematiky. Světové ekonomické fórum dělá každoročně testy, ve kterých se naši studenti propadají v žebříčcích matematiky. V roce 2011 jsme byli 66. v pořadí ve světě, v roce 2013 až 83.

Druhým viníkem jsou podle mého názoru rodiče, kteří preferují průměrnost. A snaží se hnát své děti za tituly, ale ne za vzděláním. Je samozřejmé, že získat odbornost a titul na technice je mnohem těžší než na většině ostatních škol. Výsledkem je, že na technické obory středních škol se hlásí průměrní a podprůměrní studenti. Zřejmě chybí aktivnější podpora studentů technických oborů, ať už to jsou granty nebo stipendia.

Až 80 % bakalářů z vysokých škol postupuje k dalšímu studiu a tito lidé pak v průmyslu chybějí. Je to největší podíl ze všech zemí na světě.

Také průmysl má svůj podíl viny. Je tu velmi nízká finanční motivace. Technici po dlouhá léta začínali s velmi nízkými nástupními platy. Ani za dobu samostatné České republiky se to nepodařilo zásadním způsobem změnit, i když nějaká snaha po zlepšení tu byla. Ale těžko můžete srovnávat nástupní plat inženýra, ať už je to v elektrotechnice, chemii nebo strojírenství, která je na úrovni
110 % průměrné mzdy v České republice, s nástupním platem vysokoškoláka v peněžnictví, který je 193 % průměrné mzdy. A to všechno jsou podle mého názoru atributy toho, že Česká republika je na nejlepší cestě k tomu, aby svou dávnou tradici z doby první republiky nenávratně ztratila.

Na všech stranách slyšíme hlasy volající po pracovních silách. Je to trend jen v průmyslové výrobě, nebo se týká také provozovatelů služeb či administrativy?

Jde hlavně o průmysl. V současné době se odhaduje, že v průmyslu chybí kolem 150 tisíc lidí. Ještě před rokem a půl se požadavek průmyslu dal vyjádřit větou: „Potřebujeme kvalifikovanou pracovní sílu.“

Dnes už situace dospěla do stádia, kdy říkáme: „Dejte nám lidi aspoň s rukama. Hlava není nutná. Potřebujeme někoho, kdo bude dělat.“

Jaké jsou v našich podmínkách reálné možnosti, jak řešit situaci s nedostatkem lidí?

Je tu řada vietnamských pracovníků, kteří odešli do své země, měli by chuť se vrátit, a dokonce ovládají češtinu. Existuje také dost technicky zdatných Ukrajinců, kteří jsou nám kulturně blízcí, a komunikace s nimi je mnohem snazší než s pracovníky z jiných jazykových oblastí. Takže kdyby se dohodly resorty vnitra a zahraničí a uvolnily náš trh práce pro příchod pracovníků ze třetích zemí, byla by to okamžitá a rychlá pomoc, která by mohla přispět k záchraně průmyslu a v důsledku celé české ekonomiky. Když nebudou lidi, nebude průmysl plnit termíny zakázek a zanedlouho nastane stav, kdy nebudou žádné nové zakázky. A pak se začne propouštět. A uvědomme si, že jeden nezaměstnaný stojí náš stát na mandatorních výdajích (podpory, přeškolování atd.) přibližně sto tisíc korun ročně.

Určité řešení k doplnění mezer v zaměstnanosti jsou seriózní motivační programy – příspěvek na dojíždění do zaměstnání, příspěvek na přestěhování apod. Jenže český člověk nemá chuť stěhovat se za prací. V celém Královéhradeckém kraji tuto možnost využily asi dvě desítky lidí. Je to škoda. Jsou regiony, kde je práce moc, a nejsou lidi, a naopak jsou regiony, kde je dostatek lidí, ale není dost práce.

Rozhovor vedl Ing. Emil Širůček,
FCC PUBLIC

---

Vyšlo v časopise Elektro č. 8-9/2017 na straně 52. 
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.