Kdo vysloví název světlotisk, jako by řekl Jakub Husník

Český umělec, vynálezce a podnikatel, který se jako jeden z mála dočkal za života uznání i doma.

„Vynalézání spočívá v umění vytvářet nové kombinace. Vyskytuje se ve dvou skupenstvích: jako talent a jako genialita.“ (N. de Cindillac)

„Znám málo věcí v oblasti vědy, které ohromí víc než pozvolné objevování se obrazu na bílém papíře.“ (William Henry Fox Talbot)

„Knihtisku a jeho svobodě vděčíme za nepředstavitelné dobro a nesmírný užitek. Bůh žehnej mědi, tisku a každému jinému prostředku rozmnožování, takže dobro, které se jednou vyskytlo, nemůže již zaniknouti.“ (Johann Wolfgang Goethe)

„Poznal jsem ve svém životě plno českých kujónů, kteří byli lepšími lidmi než já a žili běžně v úplné chudobě. Proto, prosím, o mých zásluhách pomlčte.“ (český malíř, kreslič, fotograf, litograf a vynálezce hlubotisku Karel Klíč)

Obr. 1. Profesor Jakub Husník – Národní technické muzeum v Praze

Slova Erasma Rotterdamského, že kniha je člověku mnohdy oděvu potřebnější, snad nejlépe charakterizují činnost tiskařů a nakladatelů působících v českých zemích po mnoho století. V Čechách se však rodili i geniální vynálezci nadaní bohatou invencí, kteří významně ovlivnili vývoj polygrafie. Vedle Aloise Senefeldera a Karla Klíče k nim patří také Jakub Husník, talentovaný český malíř a grafik, vážený středoškolský profesor kreslení, průkopník fotografie, nápaditý vynálezce, úspěšný podnikatel, a především polygrafický odborník, jehož jméno je v historii vědy a techniky spjato s jednou grafickou technikou tisku z plochy – světlotiskem. Budoucí průkopník uplatnění vědy a moderní techniky v českých zemích, které v časech jeho života představovaly nejprůmyslověji rozvinutou část habsburské říše, pocházel z početné rodiny mysliveckého adjunkta Vavřince Husníka, sloužícího na šlechtických panstvích. Narodil se v roce 1837 ve Vejprnicích, ležících v těsné blízkosti Plzně (se Škodovými závody téměř za humny), ale prožil zde jen rané dětství. Jeho otec záhy opustil službu u křimických Lobkoviců, a tak malý Jakub spolu s devíti sourozenci přesídlil na jeho další působiště v konopišťskému zámku; proto obecnou školu již navštěvoval ve středočeském Benešově. Výborně prospíval na nižším německém piaristickém gymnáziu v Praze a později na vyšší reálné škole, opět německé, přestože zpočátku vůbec neuměl německy a musel se všechno „drtit“ zpaměti. Již tehdy se projevovala jeho příznačná celoživotní píle a pracovní nasazení. V letech 1853 až 1859 studoval malířskou akademii v Praze, kde se setkal s Karlem Klíčem, pozdějším vynálezcem hlubotisku. Ve vzdělávání pokračoval na Královské akademii výtvarných umění v „Rubensově městě“ Antverpách (1859 až 1861), kde studoval u prof. Laria proslulý vlámský kolorit. Osvojil si zde také základy vlámštiny a francouzštiny, což se mu později velmi hodilo. Po návratu do Čech bydlel u otce v Benešově a jezdil ke svému strýci na faru v Uhříněvsi. Z té doby pocházejí některé jeho malby pro výzdobu v okolních kostelích. V kostelích v nedalekých Kolovratech a Karlovicích vytvořil v roce 1861 malby na oltářích. Pilně maloval portréty, ale věnoval se i jiným zájmům, mimo jiné také těsnopisu a exaktním vědám.

Obr. 2. Nanášení světlo citlivé látky na skleněnou desku

V roce 1863 byl jmenován profesorem kreslení a těsnopisu na reálném gymnáziu v Táboře. Ve svém volném čase se podílel na malířské výzdobě ambitů v Klokotech, ale především se začal tehdy zabývat studiem všech dostupných pramenů o nové reprodukční technice – tzv. světlotisku. Je to fotochemický proces, při němž se tisková deska vytváří fotografickou cestou. Zopakoval všechny náročné a nákladné pokusy vykonané svými vrstevníky a předchůdci, otci fotografie. Patřili k nim Joseph Nicéphore Niéplen (1765–1833), Hippolyte Bayard (1801–1887), Louis Daguerre (1787–1851), Hércules Florence (1804–1879), Louis Poitevin (1819–1882) či Fox Talbot (1800–1877) a další badatelé v oblasti působení světla na různé chemické látky (mimo sloučeniny drahých kovů např. dvojchroman draselný aj.). Věnem získal dostatek finančních prostředků, které využil k rozsáhlému experimentálnímu výzkumu techniky světlotisku, kterou posléze (spolu s nadšeným pomocníkem, táborským lékařem Schwarzem) v roce 1868 dovedl až k naprosté dokonalosti. A to takové, že přiváděl do rozpaků samotné výtvarníky, když měli rozlišit vlastní originály od Husníkových reprodukcí. Jako první použil silné rovné sklo, na které nanesl chromovou světlocitlivou želatinu, do které po vysušení pomocí vody vykopíroval fotografický tónový negativ. Světlem vytvrzená místa dobře přijímají barvu na rozdíl od navlhčených míst, která barvu odpuzují. Výsledné fotografie měly rastr velmi jemného zrna. Současně s těmito pracemi také pozorně sledoval zavádění tzv. mokrého procesu ve fotografii v 60. letech 19. století a již v roce 1863 přišel s prvním vynálezem – dvoutónovými fotografiemi. Svůj vynález postupně zdokonalil, takže byl schopen docílit i tisíce otisků. V roce 1863 se Husník i s rodinou ocitl ve Vídni, kde pracoval ve státní tiskárně. Vyučoval zde mladé adepty reprodukční techniku a ve spolupráci s Karlem Klíčem zaváděl tisk cenných papírů. Husníkovy otisky byly tak dokonalé, že známý rytec A. Lepére nedokázal rozeznat svůj originál od kopií. Po jmenování profesorem kreslení na reálném gymnáziu ve Spálené ulici v Praze se vrátil k pedagogické práci, ale současně v roce 1878 založil v Sadové ulici pod krycím názvem M. Husník (jako státní zaměstnanec nemohl podnikat) fotozinkografickou dílnu a fotografický ateliér, které deset let vedla jeho manželka Marie. Jako první u nás používal Křižíkovy elektrické obloukové lampy k fotografickým účelům. Začal vyrábět fotolitografický přetiskovací papír a získal na něj i říšskoněmecký patent. V roce 1887 obdržel patent také na klihotypii.

Asi deset let předtím se odehrála významná událost, která rozhodně zasáhla do jeho života a práce. V téže době se stejným problémem, a to úspěšně zabýval i dvorní fotograf bavorského královského domu v Mnichově Joseph Albert (1825–1886). Ten si v příloze časopisu Photographische Mitteilungen přečetl informaci o Husníkovi a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. V květnu 1869 podepsal Husník s Albertem smlouvu o přenechání želatinofotolitografie k libovolnému užití za pětiprocentní zisk získaný prodejem podle Husníkova způsobu nad 20 000 zlatých rakouské měny. Husník se tehdy rozhodl velmi správně – vybavené tiskárně J. Alberta nebyl počtem ani kvalitou reprodukcí schopen konkurovat. Smlouva však na delší dobu zabránila poznat skutečného vynálezce, protože se Husník zavázal zachovat o vynálezu mlčení. Proto se ve světě mluvilo o albertotypii. Až při soudním procesu A. Markla, který vydal v roce 1870 příručku o polygrafii, v níž byl popsán způsob reprodukování Albertovou metodou, vyšel najevo i Husníkův podíl na vynálezu, který posléze uznal i německý tisk. V roce 1907 se Husník stal čestným členem fotografických společností ve Vídni a Berlíně. Svoje technické nadání uplatnil i ve zcela jiném oboru – dalším zdokonalováním tehdy velmi žádaných šicích strojů. V roce 1869 přenechal za „honorář“ pěti šicích strojů americké firmě Wheeler a Wilson vynález zařízení zvaného kličkař, které mělo zamezit trhání nití.

Obr. 3. Princip světlotisku

Od roku 1888, kdy byl Husník penzionován, se začal plně věnovat polygrafii a vedení svého podniku. V témže roce přijal za společníka svého zetě A. Häuslera, který pečoval o obchodní záležitosti
rodinné firmy Husník a Häusler. Pracovali v ní také další příbuzní včetně Husníkových a Häuslerových dětí. V roce 1893 Jakub Husník společně se svým synem Jaroslavem (1871–1912) zdokonalil trojbarevnou reprodukční techniku pro knihtisk. Dodávali také samostatné trojbarvotiskové štočky podle objednávky zákazníků. V roce 1900 se závod přestěhoval do nové budovy v Husinecké ulici v Praze-Žižkově. Husník byl také autorem několika příruček z oblasti reprodukčních technik, např. Die Heliographie (1905). V roce 1880 vyšla tiskem jeho přednáška Rozvoj fotografie až na stupeň nynější její dokonalosti, první české pojednání o technologickém vývoji fotografie.

Největší rozkvět firmy Husník a Häusler nastal v období let 1900 až 1914. Tehdy patřila k největším a nejznámějším polygrafickým podnikům v Evropě. Zaměstnávala více než 120 dělníků a úředníků. Jako jedna z prvních polygrafických firem připravovala černobílé a barevné reprodukce pro knihtiskárny; byla to epocha velkých nakladatelství, většinou v rukou jediného majitele, která skončila první světovou válkou, aby se již nikdy nevrátila (J. Otto, Jos. R. Vilímek, F. Šimáček, Fr. A. Urbánek a synové, F. Topič, Fr. Borový aj.). Vedle toho prováděla reprodukční práce pro různá vydání přírodopisných atlasů, učebnic a kuchařských knih, módní a jiné obchodní katalogy, ceníky koberců, hudebních nástrojů (Petrof v Hradci Králové), porcelánu, keramiky, strojů (Škodovy závody v Plzni) a dalších, většinou drahých výrobků. Měla své obchodní zástupce takřka ve všech významných evropských metropolích: v Berlíně, Londýně, Paříži, Budapešti, Varšavě, Petrohradě, Lipsku a v Krakově. Díky tomu se reprodukčními pracemi podílela na realizaci mnoha významných vydavatelských projektů v zahraničí, jakými bylo např. vydání reprezentativního cestopisu o Švýcarsku, tištěného na křídovém papíru, nebo několika svazková publikace Galerie Evropy. Veškeré fotografické předlohy si musela firma opatřit sama na místě a podle nich se v žižkovském závodě připravovaly reprodukce pro knihtisk. Zajímavou zakázkou byla výroba štočků pro trojbarevný knihtisk díla Deutsche Kolonien (Německé kolonie). Knihu připravovali v Německu jako dar k narozeninám císaři Vilému II. (1859–1941). Vydavatel však ve své průmyslově vyspělé zemi ani jinde v Evropě nenašel firmu, která by byla schopna odevzdat práci na požadované úrovni. Císaři ovšem muselo zůstat utajeno, že reprodukce zhotovila česká firma, a proto nesměla štočky označit značkou HH, kterou jinak běžně používala. Výjimečným podnikatelským činem byla dlouholetá spolupráce s nejstarší fotografickou firmou na světě Fratelli Alinari (dnes Alinari 24 ORE), sídlící ve Florencii. Ta se od svého založení v roce 1852 specializuje na náročná díla – portréty, fotografie uměleckých děl a historických památek. Dodnes patří k několika firmám, které ještě využívají Husníkův vynález.

Obr. 4. Akt ženy metodou světlotisku (volné dílo, Wikipedia)

Evropsky uznávaný polygrafický odborník Jakub Husník zemřel před stojedna lety v Praze uprostřed běsnění první světové války v roce 1916. Naše vyprávění se pokouší přiblížit současnému čtenáři jednu z osobností, které se zasloužily o rozvoj vědy, techniky a průmyslové výroby v českých zemích na přelomu 19. a 20. století a dosažení úrovně hospodářsky vyspělých zemí světa. Připomínat tyto tvůrce českého zázraku má ještě další dobrý důvod. Jejich činnost a zásluhy byly v nedávné minulosti nejen často zkreslovány, ale dokonce zde byly snahy na tyto muže zcela zapomenout, měli se zcela vytratit z národního povědomí. Možná by mohl tento příběh i dnes někoho inspirovat…

Literatura:
[1] Podnikatelé. Praha: Encyklopedický dům, 1998. Encyklopedická edice LISTY.
[2] HLAVÁČ, M. M. Tvůrci českého zázraku. Praha: APS Agency, 2000.
[3] HOCH, A. A. Slovníček dějin techniky a vynálezů. Praha: Orbis, 1947.
[4] KHEL, R. Poselství papíru. Praha: Karolinum, 1999.
[5] KHEL, R. Papír všude a se vším. Praha: Mladá fronta, 2007.
[6] KNEIDL, P. Z historie evropské knihy. Praha: Svoboda, 1989.
[7] KOLEKTIV AUTORŮ. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2002.
[8] KOLEKTIV AUTORŮ. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Prachatice: Rovina, 1992.
[9] KOLEKTIV AUTORŮ. Československý biografický slovník. Praha: Academia, 1992.
[10] KOLEKTIV ZPRACOVATELŮ. Ottův slovník. Osobnosti Česko. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008.
[11] KVÍTEK, M. Průkopníci vědy a techniky v českých zemích. Havlíčkův Brod: Fragment, 1994.
[12] MRÁZKOVÁ, D. Příběh fotografie. Praha: Mladá fronta, 1985.
[13] TAUSK, P. Dějiny fotografie. Praha: SPN, 1980.
[14] ZACH, A. Stopami pražských nakladatelských domů. Praha: Thyrsus, 1996.

---

Vyšlo v časopise Světlo č. 3/2017 na straně 50.
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.