Inspirativní a jedinečné Centrum pro mezinárodní světelné umění v Unně

Od Pešánka po Signal

Světlo coby médium se v současné době stává oblíbeným vyjadřovacím prostředkem mnohých umělců na tuzemské i zahraniční scéně. Ve spojitosti s výtvarnou oblastí se dostává do podvědomí široké veřejnosti nejen díky již tradičnímu pražskému festivalu světla Signal [1], který je schopný zaujmout a zaktivizovat velký počet i škálu lidí.

Světlo v umění má v českém prostředí své čestné místo již od dob Zdeňka Pešánka, který svými nadčasovými světelně-kinetickými objekty a instalacemi předbíhal dobu o řadu let [2]. Neuchopitelné světlo dokázal skrze své vizionářské ideje zhmotnit, což nezůstávalo bez povšimnutí a zasloužilo se o zájem mnohých významných firemních společností (Petrof, Philips aj.). Pro Pešánka byl důležitý názor veřejnosti, chtěl vědět, co si lidé o jeho práci myslí, realizoval proto ankety, v nichž si ověřoval, jak jedinci světelně-kinetické umění vnímají. Snažil se jimi dokázat, že tento nový druh svou podstatou abstraktního umění lidi zajímá, že mu přirozeně rozumějí [3]. Nyní se nabízí otázka: rozumí společnost světelnému umění dnes, zhruba 100 let od éry geniálního Pešánka?

Obr. 1. Joseph Kosuth, Podpis slova – světlo a tma (The Signature of the Word – light and darkness), 2001 (foto: autor)

Perly ve sklepeních

Co se týče možnosti zprostředkování média světla v umění, nejsnazší cestou je vydat se do některé oficiální instituce (galerie, muzeum aj.) specializující se na danou oblast zájmu. Ale kam se za ní vlastně vypravit? Potěšující skutečností je, že není třeba podnikat cestu na jiné kontinenty ani absolvovat trasu napříč Evropou. Cílová stanice se nachází v Německu. Zhruba 20 km od Dortmundu leží město Unna, kde se nalézá Centrum pro mezinárodní světelné umění (CILA – Centrum for International Light Art) [4], které je první a zároveň doposud jediné muzeum na světě, jež se orientuje na prezentaci světelného umění. Vše se nachází v bývalém pivovaru se specifickým charakterem. Stavba prošla začátkem milénia hloubkovou úpravou, kdy se radikálně změnil účel této dominanty. Spojení „hloubková úprava“ je zcela na místě, neboť pod povrchem areálu se zrodil prostor o rozloze asi 2 600 m², který se stal zázemím pro skutečné perly světelného umění světového formátu. Stěžejní předností je úctyhodná práce týmu odborníků, kteří se zasloužili o vizi, koncepci a chod Centra pro mezinárodní světelné umění. Přičinili se tím o vznik autentického místa. Při přímém kontaktu s vystavenými pracemi je patrné, jak podstatnou roli hrál výběr a samotné umístění děl do zdejšího prostředí. Vznikl prostor s duší, genius locci, který se soustředí na vztah tvůrce a diváka a jejich vzájemnou interakci. Světelné instalace jsou zde integrovány do průmyslového areálu sklepení dřívějšího pivovaru. I laický návštěvník cítí důraz kladený na potřeby jednotlivých uměleckých děl, které jsou akceptovány do nejmenších detailů. Veškeré prezentované práce vznikaly přímo pro dané místo, což podtrhuje jejich estetický ráz a uspokojuje technické požadavky, jejichž splnění jednotlivé instalace vyžadují. Vzniká symbióza mezi dílem a místem, obě strany existují v čase ve fungující harmonii. Díky této do detailů vyladěné skutečnosti se návštěvník může oprostit od rušivých prvků všedního života, může se stát součástí podzemních prostor a může se mu dostat intenzivního prožitku z celé expozice. Možná i proto se přední světoví tvůrci pracující se světlem (Christian Boltanski, Olafur Eliasson, Rebecca Hornová, Joseph Kosuth, Brigitte Kowanzová, Mischa Kuball, Christina Kubischová, Mario Merz, François Morellet, Jan van Munster, Keith Sonnier, James Turrell aj.) podíleli na utváření tohoto formátově i obsahově specifického celku a přispěli svými díly do sbírky, která dala vzniknout stálé výstavě Centra pro mezinárodní světelné umění v Unně.

Obr. 2. Mischa Kuball, Prostor–řeč–rychlost (Space–Speech–Speed), 2001 (foto: autor)

Mistři svého oboru aneb světlonoši v Unně

O formální i obsahovou různorodost instalovaných děl v muzeu se přičinila skupina světových umělců. Zasluhují se o věhlas a jedinečnost tohoto místa a dělají ho specifickým. Děje se tak i díky rozličnému zaměření zastoupených autorů. Jimi kladená pozornost na diváka se v průběhu jeho cesty expozicí prolíná a proměňuje. Tato skutečnost je dána systematickým rozvržením jednotlivých částí prostoru, kde se umělci skrze svou tvorbu návštěvníkovi představují.

Joseph Kosuth je jedním z ústředních představitelů konceptuálního umění 70. let 20. století. Zastává názor, že teoretická reflexe o umění má stejný status jako dílo samotné, a tudíž již nepotřebuje fyzické provedení. Umění je myšlenka, je myšlenka [5]. V muzeu umístěná rozměrná autorská instalace návštěvníkovi zprostředkovává texty Heinricha Heineho, německého prozaika, básníka, publicisty a esejisty. Slova jsou ztělesněna ve svítících tvarech tak, aby reálně napodobovala konturu písma. Text coby světelný celek je rozprostřen po podlaze. Divák se v prostoru pohybuje po betonové lávce, jež přímočaře kříží daný prostor ode zdi ke zdi. Mezi tvarově lámanou lávkou, která má v prostoru bočnic pod zábradlím výplně z čirých skleněných tabulí, jsou otevřené průhledy. Nahne-li se jedinec přes wzábradlí, spatří části, výňatky vět umístěných na zemi. Není možné vnímat text kompletně, neboť vždy je určitá jeho část v zákrytu lávky. O další zajímavý vznikající moment se zasluhuje sklo ve zmiňovaných tabulích, které odráží a zrcadlí svítící slova, ovšem pod odlišnými úhly.

Obr. 3. James Turrell, Floater 99, 2001 (foto: autor)

V následující části sklepení se člověk ocitá v obrovském temném prostoru, kde visí tři mohutné zrcadlové koule. Jde o kinetické dílo Mischy Kuballa. Na zavěšené objekty jsou projekcí z různých stran promítány nápisy. Skleněná těla texty zrcadlí. Jelikož se dvě ze tří koulí točí, odrazy chaoticky běhají po zdech a útočí na divákovo vnímání prostoru. Třetí těleso je strnulé a je na ně stabilně promítáno slovo SPEED. Návštěvník se po celou dobu reálně ocitá uvnitř projekce, je její přímou součástí.

Jednou z hlavních dominant sbírky je práce amerického umělce Jamese Turrella. Autor se skrze Floater 99 zabývá vnímáním prostoru a světla. Divák se ocitá v instalaci, kde je ponořen do rozptýleného barevného spektra, jehož následkem se místo jeví jako nehmotné, bez začátku, bez konce. Jediným pevným bodem je orámovaná obrazovka, která v průběhu času citlivě prochází změnou barevného spektra – od ledové modré po purpurově červenou. Tím se mění kolorit celého prostoru vymezeného dílem.

Lotosové květy jsou prací Rebeccy Hornové, jež je zcela obrácena k ženskosti. V jejím podání jsou nástroje senzory pro prohloubení smyslů, pro posílení kontaktů s „Ty“ nebo s vnějším světem [6]. V Unně vytvořila složitou mechanickou instalaci skládající se z mědi, skla, oceli, a především ze světla. Pohyblivá skla ve svítidlech poklidně rotují a vrhají světelné odrazy na zdi místnosti, která je díky tomu halena do éterické, meditativní atmosféry. Souhra světla, zvuku a pohybu vytváří divotvorné prostředí. Vše je umocněno hudebním podkresem od novozélandského hudebníka
Haydena Chisholma.

Obr. 4. Rebecca Hornová, Lotosové stíny (Lotus Shadows), 2006 (foto:autor)

Až infantilně se jevící práci plnou kontrastů má na svědomí Christian Boltanski. Je to dáno způsobem ztvárnění. Nutí diváka k přemýšlení. Stylizované archetypální prosvěcované postavičky rezonují a těkají po zdech, což má za následek nápodobu snových vizí, které fingují stopy dětství. Boltanski je „vizuálním loutkařem“, což dokazuje i prostřednictvím divadla v prchavém pološeru: neposedné a kouzelné tance mezi vanitas a varieté [7].

Posledním z výčtu vybraných představitelů je Keith Sonnier, který pro muzeum v Unně zrealizoval instalaci ze svítících objektů. Ty jsou svěšené z klenutých stropů. Autor tímto zásahem záměrně vytváří barevnou strukturu, která přechází od purpurově červené po ledově modrou. Tento efekt zintenzivňuje podzemní voda objevující se v dané části sklepení, což výrazně zvyšuje moment napětí, dotýká se tak procesuálního umění jen dočasně [8].

Obr. 5. Christian Boltanski, Stínové divadlo (Shadow Theatre), 2002 (foto: autor)

Světlé stránky CILA

Centrum pro mezinárodní světelné umění je činné i v dalších oborových oblastech zájmu a zasluhuje se o různorodou kooperaci (kulturní instituce, umělecky orientované vysoké školy atd.). V roce 2015 byla poprvé udělena Mezinárodní cena světelného umění, jež je iniciativou centra. Její snahou je představit začínající umělce, kteří pracují se světlem tvůrčím a inovátorským způsobem. Centrum pravidelně organizuje a připravuje konference, tematická sympozia, komentované prohlídky či kreativní workshopy.

Uvedená činnost je nadmíru záslužná při uvědomění si všech sounáležitostí. Není lehké koncentrovat a sdružit na jedno místo tvorbu umělců zabývajících se světlem, natož zajistit podmínky pro jejich stálou přehlídku, a to včetně všech patřičností s tím souvisejících. Překážkou takové ideji může být prostorová, technická či finanční náročnost chodu jednotlivých instalací. Berme tento fakt na vědomí a ceňme si existence jedinečného místa v Unně, které nemá ve světě obdoby!

Obr. 6. Keith Sonnier, Tunel slz (Tunel of the tears), 2002 (foto: autor)

Tato studijní zahraniční cesta byla realizována za podpory projektu Studentské grantové soutěže UJEP číslo: UJEP-SGS-2017-43-001-2.

Literatura:
[1] www.signalfestival.com [cit. 2018-10-19]
[2] ZEMÁNEK, Jiří. Zdeněk Pešánek: 1896–1965. Praha: Národní galerie, 1996. 12 s. ISBN 80-7035-123-3.
[3] Vladimir 518, Jan MATOUŠEK a Markéta VIGLEROVÁ. Město = Médium. 1. vyd. Praha: Bigg Boss, 2012, s. 78–85. ISBN 978-80-86863-48-1.
[4] www.lichtkunst-unna.de [cit. 2018-10-19]
[5] BLÁHA, Jaroslav a Jan SLAVÍK. Průvodce výtvarným uměním V. 2. vyd. Praha: SPL – Práce ve spolupráci s nakladatelstvím Albra, 2007, s. 99. ISBN 80-7361-038-8.
[6] RUHRBERG, Karl a Ingo F. WALTHER, ed. Umění 20. století: [malířství, skulptury a objekty, nová média, fotografie]. Praha: Slovart, 2011. s. 533. ISBN 978-80-7391-572-8.
[7] RUHRBERG, Karl a Ingo F. WALTHER, ed. Umění 20. století: [malířství, skulptury a objekty, nová média, fotografie]. Praha: Slovart, 2011. s. 568. ISBN 978-80-7391-572-8.
[8] RUHRBERG, Karl a Ingo F. WALTHER, ed. Umění 20. století: [malířství, skulptury a objekty, nová média, fotografie]. Praha: Slovart, 2011. s. 536. ISBN 978-80-7391-572-8.

---

Mgr. Jakub Havlíček  ahavlisak@seznam.cz
Absolvoval bakalářské (výtvarná výchova) a magisterské (výtvarně edukativní studia) studium na Katedře výtvarné kultury Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem. Aktuálně působí coby interní doktorand ve studijním oboru Teorie výtvarné výchovy na téže katedře. Ve svém disertačním projektu se zaměřuje na light art jako prostředek rozvoje kreativity, imaginace a relačního myšlení ve Výtvarné výchově. Zúčastnil se zahraničního studijního pobytu a působil na finské Aalto University, School of Arts, Design and Architecture, Department of Art. Vyučuje výtvarnou výchovu na ZŠ v Kadani.

---

Vyšlo v časopise Světlo č. 6/2018 na straně 49.
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.