Alexandr N. Lodygin

Alexander Nikolajevič Lodygin se narodil v roce 1847, stejně jako Thomas Alva Edison a stejně jako Edison také v Americe zemřel. Jeho slávy ale nikdy nedosáhl, přestože svou žárovku patentoval o pět let dříve než Edison. V Rusku je sice Lodygin za pravého vynálezce žárovky oficiálně udáván, většina běžných občanů ale od začátku elektrizace Ruska viděla v žárovkách jen „lampočky Iljiča Lenina″.

Nejvýznamnější předchůdce Edisona

Francis Jehl, bývalý asistent Edisona, ve svých pamětech uvádí Lodygina jako nejdůležitějšího předchůdce Edisona: „Lampa“, kterou Lodygin roku 1873 vyvinul, byla „nejlepší lampa, která kdy předtím existovala“. Lodyginova žárovka skutečně jak v Rusku, tak v zahraničí vzbudila pozornost. Po veřejném předvedení svého vynálezu 7. srpna (ruského kalendáře) 1873 v Sanktpetěrburgském technologickém institutu a po pokusném osvětlení ulic a lodi obdržel vynálezce roku 1874 od Akademie věd významnou Lomonosovu (peněžní) cenu, ačkoliv k použití v praxi jeho lampa se žhaveným uhlíkem ještě zdaleka nebyla. Svítila jen 30 minut, což ale pro demonstraci stačilo. Lodygin nevyvíjel žárovku sám; s pomocí bankéře S. A. Kozlova a jeho zaměstnance S. V. Konna (proto je Lodyginova lampa často označována jako lampa Kozlova anebo Konna) založil malou akciovou společnost (tovariščestvo), kde působil jako mechanik mladý V. F. Didrichson (původem z Litvy) a N. P. Bulygin (Buliguine), stejně starý jako Lodygin. Původní jednoduchá konstrukce lampy – vodorovně uložená tyčinka karbonu ve skleněné (ne vakuové) baňce – byla postupně upravována. Aby byla její životnost prodloužena, použil Lodygin dvě uhlíkové tyčinky, čímž dosáhl, že lampa, nyní jako skleněná trubice, svítila už dvě hodiny. O světelnosti žádné údaje neexistují.

Obr. 1. Jedna z prvních konstrukcí žárovek Lodygina

Další, zlepšenou variantu realizoval Didrichson; jeho lampa (pod jménem Konna) svítila sice déle, byla ale ještě složitější a pro praxi méně výhodná než lampy obloukové. Také pokusy zavést žárovku do  vojenských ponorek nebyly úspěšné. Kozlov proto odešel za hranice, a když krátce na to Konn zemřel, společnost už rok 1876 nepřežila. Lodygin se ale nevzdal a jak ve Francii, tak i v USA se snažil své nápady prosadit. Nikde však neuspěl. Hlavní zásluha Lodygina spočívala v tom, že po poměrně dlouhé době oživil zdánlivě mrtvou lampu se žhaveným vláknem. V letech 1841 až 1862 bylo na žárovku uděleno celkem šest patentů, potom ale deset let už žádný, neboť budoucnost elektrického osvětlení byla spatřována jedině v obloukových lampách.

Lodyginovy představy, proč by žárovka přesto byla výhodnější než obloukovka, byly v jádru správné, podobně jako později Edisonovy. Při realizaci však podcenil vliv dokonalého vakua na životnost rozžhaveného uhlíku a navíc ke žhavení použil, podobně jako jeho předchůdci, poměrně silné (1,5 až 1,75 mm) uhlíkové tyčinky. Jeho lampa byla stále ještě nízkoohmová; teprve Edison přišel s lampou vysokoohmovou.

Obr. 2. Lodyginova žárovka s více postupně se zapínajícími žhavicími prvky

Tajemný patent č. 1619

Ve většině historických publikací týkajících se Lodygina (často psáno francouzsky: Lodyguine) se lze dočíst, že na svůj vynález obdržel v roce 1874 ruský patent s číslem 1619. V žádné práci však tento patent k nahlédnutí není a také původ příslušného zobrazení lampy není ničím doložen.

Podivné rovněž je, že dokonce ani Muzeum Lodygina, které se nachází v ruském městě Tambov, ležícím jihovýchodně od Moskvy, patent s vyobrazenou lampou nemá: „K soželeniju vtoroj stranicy u nas nět“. Muzeum má k nahlédnutí jen první stránku patentu, doslovně „Privilegia“, a to navíc v těžko čitelném stavu. Z textu vyplývá, že patent byl přihlášen 10. října 1872 na jméno celé společnosti a že se na další stránce nachází příslušný obrázek. Číslo 1619 nikde uvedeno není. Že se v Rusku nachází málo  okumentů o Lodyginovi, souvisí zřejmě s tím, že vynálezce svůj osobní archiv převezl do Ameriky.

Obr. 3. Americký patent Lodygina z období jeho působení v USA

Od ruského důstojníka k americkému důchodci

Lodygin pocházel ze zámožné rodiny žijící v obci Tesino nedaleko Tambova. Obdobně jako jeho stejně starý spoluobčan Jabločkov nebo Němec Siemens vstoupil do dějin elektrotechniky ne jako absolvent univerzity, nýbrž jako vyškolený důstojník. Již jako dvanáctiletý byl roku 1859 přijat do tambovské kadetské školy.

Další vojenské vzdělání získal na vojenských akademiích ve Voroněži a v Moskvě. V armádě setrval jako poddůstojník do roku 1868. V roce 1870 zkonstruoval elektrován a začal se zajímat o elektrické osvětlení.

Potom působil v Sankt Petěrburgu, kde také svou lampu vyvinul a koncem roku 1872 přihlásil k patentování. V roce 1884 přesídlil do Paříže. Po čtyřech letech, tedy v roce 1888, odjel do USA, kde spolupracoval s firmou Westinghouse. Zde V roce 1894 již byl opět v Paříži, kde se o rok později i oženil; jeho žena nebyla Francouzka, nýbrž Němka. V letech 1900 až 1905 Lodygin žil v USA, kde působil jako inženýr a chemik. Avšak roku 1907 se vrátil do Ruska. Zde ale na Mendělevově sjezdu vystoupil jako představitel amerických elektrochemiků (ačkoliv v té době ještě americkým občanem nebyl). Rusko definitivně opustil v revolučním roce 1917, a když v Petěrburgu zvítězili komunisté, stal se – jakoby  symbolicky – americkým občanem.

Návrat do rodné země, kam ho později Lenin zval k realizaci svého plánu elektrifikace Ruska, Lodygin ze „zdravotních důvodů“ odmítl.

Žil v New Yorku jako otec tří dcer do roku 1923. Jeho smrt v Rusku, kromě malé noticky v Električestvu, ani v Americe v podstatě nikdo nezaznamenal. Slavným ruským vynálezcem žárovky se Lodygin stal teprve za Stalinovy vlády v 50. Letech minulého století. Tehdy byla na jeho počest vydána i poštovní známka. Později byl po Lodyginovi pojmenován také jeden měsíční kráter, který se však nachází na odvrácené straně Měsíce, a tudíž není ze Země viditelný. Obdobně jako u všech neúspěšných předchůdců Edisona nebyly také Lodyginovy pokusy zbytečné, neboť přinejmenším ukázaly směr, jakým by další vývoj neměl postupovat.

 

Obr. 4. Lodygin v mladém věku

Obr. 5. Lodygin jako „Pionýr ruské elektrotechniky“ na titulní stránce Električestva roku 1940

Odkazy

V zahraničí o Lodyginově lampě referovali hlavně francouzské listy: v letech 1875 Les Mondes, 1880 Revue Scientifique a 1881 Revue de deux Mondes. Roku 1883 se o Lodyginovi zmiňoval Henri de Parville v knize L’ Electricité a roku 1888 Hipolytte Fontaine v Eclairage à l’ électricité. Lodygin je při tom označován jako vynálezce žárovky, kterou později Edison zavedl do praxe. Při příležitosti světové výstavy v Paříži roku 1900 vyšla v St. Petěerburgu francouzsky psaná publikace Apercu sur les travaux des russes dans l’ Electricité, v níž je Lodygin označován jako první konstruktér žárovky.

Angličan Paget Higgs publikoval v roce 1879 v The Electric Light popis poslední konstrukce lamp Lodygina, Konna a Bulygina. Také americký vynálezce žárovky William E. Sawyer uvedl v roce 1881 ve svém díle Electric Lighting by Incandescence Lodygina a jeho spolupracovníky. Roku 1908 na Lodygina upozornil H. Weber v německé knize Kohlenglühfadenlampen.

Obr. 6. Lodygin jako 65letý na ruské známce z roku 1951: „Významný ruský vědec, elektrikář, vynálezce první elektrické žárovky ve světě″

V knize ruského historika M. A. Satelena Ruští eletrotechnikové druhé poloviny XIX. století z roku 1953 lze nalézt obsáhlou část o Lodyginovi a v roce 1989 byl v Moskvě vydán podrobný životopis Lodygin od L. Žukovové. V žádné práci se ale příslušný obrázek z uvedeného patentu neobjevil. Současní ruští patrioti vysvětlují Logyginův neúspěch jednoduše: „Vynálezce byl tak zaměstnán, že neměl čas bojovat o svoje prvenství.“